Hl.strana - Maturitní otázky - Referáty (Moje referáty) - Plesy (Tipy,Firmy) - Vysoké školy - Kurzy - !SHOP!

Čtenářský deník 1

Info - Tisknout - Poslat(@) - Uložit->Moje referáty - Přidat referát

n Božena Němcová: Babička
n Jan Neruda: Balady a romance
n Karel Čapek: Bílá nemoc
n Karel Poláček: Bylo nás pět
n Eduard Bass: Cirkus Humberto
n neznámý autor: Dalimilova kronika
n Miguel de Cervantes Saavedra: Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha
n Vítězslav Nezval: Edison
n Alois Jirásek: F. L. Věk
n Jonathan Swift: Gulliverovy cesty
n Marie Majerová: Havířská balada
n Victor Hugo: Chrám matky boží v Paříži
n Walter Scott: Ivanhoe
n Alexandr Solženicyn: Jeden den Ivana Děnisoviče
n Karel Matěj Čapek Chod: Kašpar Lén mstitel
n Vladimír Páral: Katapult
n Ernest Hemingway: Komu zvoní hrana
n Vladislav Vančura: Kosmas
n Karel Čapek: Krakatit
n Karel Havlíček Borovský: Král Lávra
n Sofokles: Král Oidipus
n Karolina Světlá: Kříž u potoka
n Karel Jaromír Erben: Kytice
n Jan Amos Komenský: Labyrint světa a ráj srdce
n Vladislav Vančura: Markéta Lazarová
n Ray Bradbury: Marťanská kronika
n Bratři Mrštíkové: Maryša
n Karel Čapek: Matka
n Karel Hynek Mácha: Máj
n Fráňa Šrámek: Měsíc nad řekou
§ Fráňa Šrámek: Modrý a rudý
Božena Němcová: BABIČKA

Už kolem 350 vydání se dočkalo toto vrcholné dílo B. Němcové, do kterého autorka uložila jednak své osobní vzpomínky na dětství v ratibořickém údolíčku, jednak živou ilustraci lidového folklóru a životní moudrosti prostých lidí. Vztah zámku a podzámčí autorka posunula blíž k podobě ideální, příkladné lidové obyčeje zachytila chronologicky v cyklu zvykoslovného roku. Zosobnění lidové životní filosofie je žena, babička Magdaléna Novotná. Přes značný rozsah práce jde o povídku, která nesleduje vývoj ústřední postavy. Sám děj nemá souvislou linii, jak naznačuje podtitul "Obrazy venkovského života". V první části přijíždí babička za dcerou Terezou Proškovou na Staré bělidlo k radosti čtyř jejích vnoučat - Barunky, Adélky, Jana a Vilímka. Poznáváme ji postupně jako ženu, která miluje práci, péči o hospodářství, ale taky přírodu doma i kolem, a je nesmírně citlivou vychovatelkou svěřeným dětem. Působí příkladem svým vztahem k domovu, vlasti i k lidem. Ve světě podzámčí si uchovává lidskou důstojnost, ale i učinlivou dělnost, kde je třeba. V druhé části vystupuje více do popředí zpodobení bohatých obyčejů od měsíce k měsíci (dračky, přástky, Mikuláš, vánoce, vynášení smrti, zvyky jara i léta, dožínky a Kristlina svatba). Základem dějové gradace je právě babiččina neokázalá starost o sousedy, kteří se octli v tísni. Svou přirozenou moudrostí prostou ponižování i vypínání získává respekt i paní kněžny a její schovanky Hortenzie. Ne ovšem u panských lokajů, jejichž manýry částečně přejímá i paní Terezka. "Lépe mluvit s císařem než s písařem," říká babička, která zamlada skutečně hovořila s Josefem II. Podvakrát je pozvána i na zámek, i kněžna s Hortenzií se s babičkou a dětmi ráda zastaví. Ale svého vlivu užije babička jen pro druhé: Chudému Kudrnovi s klubkem dětí pomůže opatřit práci, Kristle z hospody zachrání jejího Jakuba před vojnou, kam mu "pomohl" písař Talián ze msty za to, jak byl zesměšněn, když neodbytně dolézal za Kristlou. Němcová vykreslila kolem Starého bělidla řadu milých postav (mlynářovy, myslivce, Kudrnovy, Kristlu, Jakuba, Mílu), které spolu s babičkou svými vzpomínkami a vyprávěními obohacují povídku. Nejobsáhlejší odbočkou, která ale průběžně splývá s hlavním dějem, je myslivcovo podání tragédie nešťastné Viktorky. Je obecně známo, že skutečnost byla v tom či onom jiná, ale B.Němcové šlo o to, co je v životě našeho lidu nejtypičtější.

Jan Neruda: BALADY A ROMANCE

Spolu s Erbenovou kyticí nejvýznamnější naše epická sbírka 19. století. Z 18 básní je jen málo kalsických balad s tragickým závěrem. Je to dáno Nerudovým optimismem i mimořádným darem hluboce lidského humoru. I baladické látky jsou jím nadlehčeny. V názvech Neruda pojem balady či romance zaměňuje, někdy s účinkem humorným (Balada rajská, Balada májová jsou tragédiemi jen žertem), naopak názvy Romance italská, Romance helgolandská překvapivě zesilují účin balad. Polovina básní má námět biblický či náboženský, ale motivovaný autorovým zájmem o to, jak v lidovém podání ztrácí dogma mystické rysy a naplňuje se životem. Balada pašijová líčí, že největší bolestí Kristovou není nevděk, záští, zrada, ale to, že pod křížem puká hořem srdce jeho matky. - Balada horská vypovídá o zázračné moci upřímné dětské víry. - Balada dětská je ze srdce psanou soustrastí při úmrtí dcery básníka Heyduka, hojivě polidšťující samu smrt. - Balada česká je romancí o krátkém, ale božsky krásném českém jaru, které lze chápat i symbolicky. - Romance o Černém jezeře je baladickou reflexí nad tajemně přitažlivou jezerní hlubinou, pod níž jeko by spaly dávné české hrdinské činy. - Romance o Karlu IV. - zlidovělá, mistrná charakteristika naší národní povahy obrazně vyjádřená nad číší vína rozhovorem Otce vlasti s panem Buškem z Velhartic. Duše českého lidu je navenek drsná, ale zvláštní, osobitá, jen je třeba poznat ji hlouběji. - Romance o jaře 1848 - vzpomíná na chvíle mladistvého opojení v roce krátké svobody, kdy "čas oponou trhnul - a změněn svět" a kdy se nadšeně bojovalo na demokratické ideály za demokratické ideály národní i všelidského. Romance italská - předvádí baladický, krutý výjev z bojů za sjednocení Itálie, kdy i Kristus stál pod červeným praporem svobody. - Romance helgolandská - skvěle pointovaná, v níž nelidská hrabivost piráta Johna způsobí nechtěnou smrt lupičova zetě. V Baladě zimní důvtipně gradovaný pohádkový výjev s třemi vyselci a čarodějem, posedlým svou kouzelnou mocí, vrcholí výrazem lidové víry v potrestání zla. Balada stará - stará je vybroušená tragická miniatura na erbenovský námět svobodné matky. Jejím základem je dialog matky a dcery sebevražedkyně, která s nemanželským děckem volá na boží soud svůdce - mlynáře. Balada tříkrálová - je romancí ironicky zpochybňující pravděpodobnost betlémské scény tří králů u malého Ježíška, syna tesařky, z kterého jednou vyroste monarchům nepříjemný apoštol svobody: "To se ví: přišli se slávou - jak odešli, se neví." - Romance štědrovečerní - líbezně hravé, žertovné zveršování myšlenky lidových betlémů, které jsou výrazen účinlivé lásky prostých lidí k chudému děťátku. Jeho rámcem je Petrův sen. Balada májová zachycuje dívčí kouzlení s prosbou k sv. Petronile o chlapce - přinejhorším třeba zrzavého. - Balada rajská je rozmarnou romancí o tom, že není věrných žen. Romancemi jsou i poslední tři "balady" věnované K. H. Borovskému, slávě české polky a družné svatbě v Kanaán: "Kde dobří lidé jsou, je vždycky dobře býti."

Karel Čapek: BÍLÁ NEMOC

Hl. postava: dr. Galén
Vedl. postavy: baron Krüg, maršál
Popudem k napsání tohoto dramatu z r. 1937 byl podle autorových slov "konflikt ideálů demokracie s ideály neomezených a ctižádostivých diktatur". Jistou zemi napadla epidemie bílé nemoci. Lékař Galén proti ní vynalezl účinný lék. Lék vydá jen tehdy, když se vlády zaváží, že již nikdy nebudou válčit. Hlava státu, v němž bílá nemoc vypukla - výbojný maršál - chce dobývat svět a před ničím se nezastavuje. Bílou nemocí je napaden hlavní zbrojař země baron Krüg. Galén jej odmítá léčit, dokud nebudou splněny jeho podmínky. Krüg žádá maršála, aby uzavřel mír. Ten však trvá na dalším zvýšení zbrojní výroby. Ani maršál nedonutí Galéna ke změně jeho stanoviska a i ve chvíli, kdy zpozoruje na sobě bílou skvrnu, fanatiky vyzývá k dalšímu výbojnému tažení. Teprve na naléhání své dcery a mladého Krüga, jehož otec se zastřelil, je ochoten uzavřít mír a splnit tak Galénovu podmínku, aby mohl být léčen. Galén přicházející k maršálovi je však ubit fanatickým davem, když odmítá provolávat slávu válce, a jeho lék je rozdupán. Čapek v předmluvě dodává, že tento tragický závěr není řešením, ale že "konečné řešení zůstává politickým a duchovním dějinám, na kterých nejsme angažováni jenom jako diváci, nýbrž jako spolubojovníci, kteří musejí vědět, na které straně světového dramatického konfliktu leží celé právo a celý život malého národa".

Karel Poláček: BYLO NÁS PĚT

V nejtěžší době svého života, v atmosféře strachu i smutku před transportem, vytváří Karel Poláček své vrchoné dílo, knihu milovanou a radostnou, obraz plný jasu a vzpomínek na krásu šťastného mládí. Vydání se už nedožil. Za dětským vypravěčem Péťou Bajzou tušíme už od počátku samotného autora, což posiluje vyprávění v první osobě. Vděčným zdrojem humoru je klukovský jazyk, rozkošně mísící vznešená slova knižní se slovníkem uličnické hantýrky : "Já jsem pravil: Rampepurdo, ty bídnice, modli se, tvoje poslední hodina udeřila, jelikož tě musím zamordovat !" Místy v tom je i chlapecká mazanost : "Já jsem už tak hodný, že mluvým pravopisně a pořád říkám nýbrž a tudíž. " Usmíváme se lehce karikované atmosféře rodiny skromného, šetrného obchodníčka závislého na lidech : " My jsme obchodníci, a pročež musíme být zdvořilí na všechny strany," zaznamenává si Péťa," já však nemusím být tak uctivý, protože jsem ještě malý a nemám z toho rozum." K rodině patří kromě otce a maminky i bratr Ladislav, malá Mančinka a mladé uřehtané "šídlo", služka Kristýna - pro Péťu Rampepurda. V promyšleném výběru ožívá několik městských figurek, třeba lakotný a nepřející strýček Vařena, dotěrný starý mrávokárce pan Fajst či řezník Štverák, který "si musí namlouvat v jednom kuse Andulu, co slouží u důchodních", pročež mu mohou psi Pajda as Amorem krást buřty. Ale hlavní zájem patří jistě partě pěti kamárádů, kteří se sice věčně pošťuchují a škorpí, ale "vynaleznou" společně spoustu nezbedností a rošťáren. Bejval Antonín, Péťův nejmilejší přítel, pan Éda Kemplink, co velí vojnám s "nejzlejšími" Ješiňáky, falešnými Dražáky a kamenáři Habrováky. Pobožný Jirsák Čeněk, co se všemu "příšerně šklebí" a "dokáže hřešit proti všem svatým přikázáním", i statečný Zilvar z chudobince, který zachrání tonoucího Vénu. S nimi poržijeme řadu vděčných historek, např. s koupáním u Klobouka, s žebráním vkleče na poutnících vambeřického procesí či s ochočováním vos pomocí ohně.

Eduard Bass (vl. jménem Eduard Schmidt) : CIRKUS HUMBERTO (vl. jménem Eduard Schmidt)

Tato rozsáhlá románová kronika líčící osudy několika cirkusových dynastií vyšla v r. 1941. Ústřední postavou je Václav Karas z pošumavské vesnice, který spolu se svým otcem, zedníkem hledajícím práci v cizině, zakotví v Hamburku u cirkusu Humberto. Tatík Karas pracuje v partě stavěčů a hraje v cirkusové kapele, zatímco syn, jemuž všichni říkají Vašku, se celý den pohybuje mezi zvěří a v manéži. Nebojí se žádné práce a námahy, osvojí si záhy dovednosti několika cirkusových profesí a stane se úspěšným krasojezdcem, artistou a krotitelem. Jeho kariéra pokračuje sňatkem s dcerou ředitele cirkusu, Helenou Berwitzovou. S cirkusem jako jeho šéf prožije dobu slávy i úpadku. Po velké hospodářské krizi, kdy je nucen chátrající cirkus prodat, se stane ředitelem pražského varieté, které za 15 let přivede mezi nejlepší podniky tohoto druhu v Evropě. Mrzí ho nezájem syna Petra Antonína o cirkusovou práci, plné zadostiučinění a naplnění svého životního osudu však nalézá v talentu a začínající kariéře své vnučky, která nastoupila úspěšnou dráhu tanečnice, v čemž ji děda všestranně podporuje.

neznámý autor: DALIMILOVA KRONIKA

Kronika obsahuje 106 kapitol, které po počátečním vylíčení stavby babylónské věže, zmatení jazyků a rozchodu lidí do různých částí světa podává dějiny Čech od osídlení našeho území praotcem Čechem až po období vlády Jana Lucemburského do r. 1314. V úvodu autor vypočítává a hodnotí kroniky, které mu sloužily jako zdroj jeho práce. Nejvýše hodnotí prastarou kroniku z Boleslavi", z které nejvíce čerpal. Šlo zřejmě o dnes neznámý opis Kosmovy kroniky, z níž přejal mnoho informací a pověstí (např. o Libuši, o Přemyslovi). Dalšími zdroji byli Kosmovi pokračovatelé, latinské legendy o sv. Václavovi a sv. Ludmile a ústní vypravování kmenových, místních a erbovních pověstí (o erbech českých šlechticů, o vývoji erbu českého panovníka od kotle, orlice a jednoocasého lva až ke lvu dvouocasému). Autor, zřejmě šlechtic, zdůrazňoval odpovědnost panovníka za osud své země a národa (promluva Libuše ve 4. kapitole, , řeč knížete Vladislava v 63, kapitole, v autorském poslání určeném šlechtě v závěru poslední kapitoly). Celou kroniku prostupuje silné vlastenecké cítění. V úvodu si autor klade za cíl zpracovávat domácí příběhy a omezit tak tehdy oblíbené vyprávění cizích rytířských osudů, vybízí k odporu k cizím škodlivým vlivům a módám (turnajům, dvorským slavnostem, odívání apod.), zamítá sňatky českých feudálů s cizinkami a výchovu jejich dětí podle cizích vzorů nebo v cizině (kapitola 69). Zvláště silný je jeho protiněmecký postoj, který ho vede k překonání stavových rozdílů. V příběhu knížete Oldřicha a selské dívky Boženy zdůrazňuje:
"Raději sě chcu s českú sedlkú snieti než královnu němečskú za ženu jmieti. Vřeť každému srdce po jazyku svému, a proto Němkyně méně bude přieti ĺudu mému, Němkyně němečskú čeleď bude jmieti a němečsky bude učiti mé děti."
Zpracování jednotlivých příběhů je soustředěné, charakteristika postav vyplývá z jejich jednání. Úvahy, rady a kritiky autorovy nejsou samoúčelné, ale vyplývají a prolínají se s vyprávěným dějem. Tvůrce stále myslí na čtenáře, promlouvá prostě, volí přiléhavá přirovnání, nevyhýbá se lidovým výrazům a rčením. Používá bezrozměrového verše o proměnlivém počtu slabik a blíží se tak hovorové řeči. Pro tyto vlastnosti se první česky psaná kronika stala ve všech dobách velmi populární a její význam je trvale aktuální.

Miguel de Cervantes Saavedra: DŮMYSLNÝ RYTÍŘ DON QUIJOTE DE LA MANCHA

Světoznámý španělský renesanční román, jenž uvedl do literatury typ postavy komicky vyjadřující rozpor mezi skutečností a iluzí. Hrdinou románu je šlechtic (hidalgo, zeman), poblázněný četbou rytířských románů, který se vydá na pouť za ideálem svého srdce, vysněnou Dulcineou. S romantickým ideálem však kontrastuje vzhled vytáhlého stárnoucího rytíře i jeho ubohá herka Rocinante. Na cestě se rytíř setká s množstvím překážek a protivenství, které zdůrazňují rozchod iluzí s realitou. Děj dvojdílného románu se člení v mnohá komická rozhodnutí, která zažije šlechetný don Quijote se svým přízemním sluhou, sedlákem Sanchem Panzou: boj s větrnými mlýny, setkání s mezkaři, příhoda s kupci, zápas s měchy vína aj. Některé příběhy odhalují pravou tvář španělské společnosti (příhoda s galejníky); jiné jsou literárními parodiemi na rytířské a pastýřské romány. Děj prokládá autor množstvím epizodických vyprávění, jež jsou spojena motivem cesty, pouti, poznání. Vzájemné sbližování postojů obou protagonistů vrcholí ve 2. díle Sanchovy vlády nad ostrovem", v níž se odráží tradiční motiv utopický. Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha byl opatřen dedikací vévodovi de Béjar (I) a hraběti de Lemos (II), Předmluvami ke čtenářům (I,II) a úvodní parodickou kratičkou básnickou antologií ke slávě knihy a jeho hrdiny. Cervantes zachytil celý žánrový rejstřík dosavadního románu: boří babylónskou věž" rytířských románů, paroduje román a novelu pastýřskou, román utopický a dobrodružný, vstřebává podněty románu pikareskního. Don Quijote je tedy komický i tragický zároveň.

Vítězslav Nezval: EDISON

Sbírka Básně noci obsahuje Nezvalovy poetistické básně (Podivuhodný kouzelník, Akrobat). Tato sbírka obsahuje také vrchol Nezvalova poetistického období, báseň Edison (napsána 1927). Je to vyjádření básníkovi víry v práci, která se stává poezií, víry v pokrok civilizace a sílu lidské myšlenky. Básník, který je inspirován mnohotvárností života, je stržen výsledky lidské práce, a proto píše báseň o jednom z největších vynálezců své doby. Edisonova práce je těžká a tvrdá, ale pro básníka má půvab dobrodružství; tvůrčí činnost vynálezce se podle něho podobá tvorbě básníka. Nezval vychází z několika událostí Edisonova života, jež si ovšem básnicky přetváří a jež řadí ve volném sledu ( Jednou kráčel po New Yorku dobrodruh . . .; chodec zastavil se mlčky na Brodwayi . . .;malá neděle, ach kolik jasných zvonů . . .; spáváte pět hodin denně - vám to stačí . . .;jedenkrát jste uzřel v Pensylvánii noc a obloukovou lampu u Bakera . . . ). A tyto skutečnosti vyvolávají v jeho fantazii představy, jimiž je dokreslována myšlenková gradace udaná prvními verši jednotlivých zpěvů ( Naše životy jsou truchlivé jak pláč; naše životy jsou strmé jako vrak; naše životy jsou bludné jako kruh; naše životy se nikdy nevracejí; naše životy jsou těšivé jako smích ). Jejich poslední obměnou je závěrečný zpěv o velikosti života a smyslu lidské práce uzavřen.
Naše životy jsou jako noc a den Nashledanou hvězdy ptáci ústa žen nashledanou smrti pod kvetoucím hlohem nashledanou sbohem nashledanou sbohem na shledanou dobrou noc a dobrý den dobrou noc sladký sen

Alois Jirásek: F. L. VĚK

Hl. postava: František Věk

I. díl Nejmladším synem kupce Věka byl hodný a hezký František. Měl velmi rád hudbu a vynikal výborným hlasem. Díky němu se dostal na doporučení svého kmotra Havránka do benediktinského kláštera ke studiu a zpěvu ve sboru. Tam získává přítele, pátera Matyáše, který se stává knihovníkem a umožní mu navštěvovat klášterní knihovnu. Nachází tam i knihy označené: " Hibri prohibiti " ( kacířské ) a mezi nimi i Bibli Kralickou, která dříve patřila sousedovi Žalmanovi. Když císař Josef zrušil klášter i knihovnu, zkoupí všechny knihy za hodnotu papíru. František vrací Žalmanovi bibli a ten se stává jeho přítelem. Po skončení středoškolských studií, které si hradí penězi, které získal za prodej knih. Po střední škole se dal František zapsat na filosofii a seznamuje se s hereckou rodinou Butteaových, kde dává němé dceři Paule kondice ve hře na housle. Poznává i její sestry Lotty a Betty. Obě působí v divadle, kde se František seznamuje s vlastencem Václavem Thámem. František se zamiluje do Pauly, ale ta má ráda Václava a stává se jeho manželkou. Díky lásce k českému jazyku a české historii se František seznamuje s uznávaným matematikem, vlastencem páterem Vydrou a jeho spolužákem Hněvkovským. Věk vypomáhá v Mozartově premiéře opery " Don Giovanni ", která se stala velmi významnou kulturní událostí. Otec se dozví, že František účinkuje v divadle a odjíždí z Dobrušky do Prahy. S Františkem se pohádá. Ten stále vzpomíná na svou milovanou matku. Dozvídá se o Paulině lásce k Thámovi a dostává zprávu o matčině nemoci. Odjíždí z Prahy a vrací se do Dobrušky. S jeho příjezdem se matka uzdravuje a odpouští mu. Otec si přeje, aby se František stal obchodníkem, ale František chce do Prahy. Na jedné obchodní cestě se setkává s Paulou, které se narodil syn a při porodu se jí vrátil hlas. Thám mu vypráví o trampotách, které zažily a radí mu, aby zůstal zůstal v Dobrušce a nejezdil nikam.

II. díl V druhém díle se opět vracíme do Prahy. Tam se seznamujeme s vlastenci okolo Krameriovy expedice, jimiž jsou páter Vrba, Šedivý i sám Kramerius. Páter Vrba vyjíždí každé jaro na venkov, aby prodával Krameriovy knihy a časopisy, čímž podporoval vlastenectví. Do děje se dostává příběh chudé vdovy Terezie Mattennové. Když přichází do Prahy, je to obyčejná česká dívka, která se ve společnosti svých přátel velmi změnila. Za svůj mateřský jazyk se stydí a mluví pouze německy. Po smrti svého strýce utíká s italským hercem. Také v Dobrušce se mnoho změnilo. Starý Věk zemřel a František se stal principálem. Stal se z něj velmi obratný obchodník a dobrý kupec. Všude si ho vážili. Odjíždí za obchodem do Prahy a tam se setkává s bývalými přáteli. Seznamuje se s páterem Vrbou a ostatními vlastenci. Setkává se i s Betty Butteaovou, která by si Františka ráda přivlastnila jen a jen pro sebe. Ne proto, že by po něm tolik toužila, ale líbí se jí jeho majetek. Ten ji však odhalí, a s ní i s rodinou Butteaových se rozchází. František se vrací domů a zanedlouho se zamiluje do krásné vlastenky Márinky Smíškové, V Praze se mezitím chystá velká událost. Má být za českého krále korunován Leopold II. I z Dobrušky, jako z mnoha jiných měst vyjíždí vlastenci ku Praze. Samozřejmě s Františkem a Márinkou. Při plese jí vyzná lásku a po návratu do Dobrušky si ji bere za manželku.

Jonathan Swift: GULLIVEROVY CESTY

Utopický román anglického spisovatele 18. století, pod rouškou imaginárního cestopisu satiricky líčí poměry v Anglii, kritizuje civilizaci a relativizuje sílu lidského rozumu. Román, jehož původní název zněl Cesty k rozličným národům světa . . . , je rozdělen do čtyř dílů o nestejném počtu kapitol ( osm, osm, jedenáct, dvanáct ), nesoucích tzv. epická záhlaví. Je mu předeslána fiktivní předmluva vydavatele Sympsona a dopis autora - kapitána Lemuela Gullivera tomuto vydavateli. Fikci pravdivosti podtrhují také mapky, portrét Gullivera a autentická 1. osoba, v níž se líčí Gulliverovi cesty na utopické ostrovy. V I. dílu Cetsa do Liliputu se Gulliver ocitá mezi trpaslíky, ve II. dílu Cesta do Brobdingnagu mezi obry. ve III. dílu Cesta do Laputy, Balnibardi, Luggnaggu, Blubbdubdribu se představy o světě vtělují do alegorie vznášejícího se ostrova (Laputa - alegorie sféry teoretického myšlení a uzavřené aristokracie) a obrazu hospodářsky a kulturně upadajícího státu Balnibardi. V tomto dílu promlouvá Gulliver se slavnými muži minulosti a poznává Struldbrugy, nesmrtelné obyvatele ostrova Luggnaggu. Tématem IV. dílu Cesta do země Hvajninimů je výměna sociálních rolí mezi koňmi a lidmi. Lidé, tzv. Jahuové, slouží v ideální říši ušlechtilým zvířatům. Gulliver prožívá nejrůznější dobrodružství a po mnohaleté cestě se vrací domů. Putování po imaginárních ostrovech a zemích je záminkou ke kritice domácích poměrů a evropské kultury. Souběžně s negativními obrazy autor rýsuje projekt ideálního zřízení.

Marie Majerová: HAVÍŘSKÁ BALADA

Příběh je volným pokračováním románu Siréna. Vypráví o osudu Rudly, jednohoze synů staré Hudcovky. Odehrává se od velké hornické stávky roku 1900 až po světovou hospodářskou krizi roku 1929 -1933. Když se Rudla dostává na černou listinu, odchází tajně do Německa. Dostává se do Elsnice, kde se ubytoval v hostinci u manželů Jelínkových. Připadá si tam jako v ráji. Přišla za ním jeho milá Milka a byl šťasten. Rudla Hudec tu žije pod cizím jménem Jan Zvonař. Po narození syna se však vše začíná hroutit. Chtěli ho oddělit od Milfara, ale ten se vzbouřil a byli oba vyhnáni ze šachty. Našli si práci na povrchu, ale za měsíc byl Zvonař zase v dole. Když měl Zvonař už čtyři děti a Milfar psal, že se dá ve Westfálsku vydělat více peněz. Ve Westfálsku dlouho nepobyli a začala mobilizace. Zvonař musel narukovat mezi prvními. Utekl jim, ale zase ho chytili a poslali na frontu. Horníci ale mohli zpět do dolu. Najstaršímu chlapci, kterému říkali Kluk bylo 14 let a nastoupil do dolu. Na dole došlo k neštěstí a mezi 600 mrtvými byl i Kluk. Třetí kapitola je vyprávěním Milky Milfarovům po několika letech. Hudec přišel o dva prsty a narodila se jim holčička. Vrátili se do Čech, kde vznikla republika. Hudec (mrzák) se dal na žebrotu, ale zachoval si víru v lepší svět.

Victor Hugo: CHRÁM MATKY BOŽÍ V PAŘÍŽI

Jedno z nejznámějších děl francouzského romantismu, historický román z prostředí středověké Paříže. Hlavní postavou románu je ošklivý Quasimodo, hrbatý zvoník z chrámu Matky Boží, jehož se v dětství ujal kněz Klaudius Frollo a vychoval ho. Quasimodo vyrostl v chrámu, který se mu stal domovem a celým světem. Žije v naprosté osamělosti, lidé se ho straní a nenávidí ho pro jeho ošklivost, v níž vidí ztělesnění zla. Jediným člověkem, kterého má Quasimodo hluboce rád, je Frollo. Kvůli němu se pokusí o únos krásné cikánské tanečnice Esmeraldy, do níž je Frollo hluboce zamilován. Záměr se však nezdaří, Quasimdo je zatčen a odsouzen k trestu na pranýři. Pouze Esmeralda má s ním soucit a snaží se mu v jeho trápení ulehčit. Frollo chce dívku získt za každou cenu, lstí dosáhne toho, že je obviněna z čarodějnictví a odsouzena k smrti. Nabízí jí záchranu pod podmínkou, že se stane jeho milenkou. Esmeralda však odmítá. V den popravy ji však Quasimodo unese a skrývá v chrámu. Dává jí najevo, jak ji miluje, ví však, že jeho láska nemůže být opětována. Esmeralda miluje kapitána Phoeba, v němž vidí ideál krásy a ušlechtilosti. Mylná víra v jeho lásku a ochranu se stane konečnou příčinou její záhuby. Po její smrti Quasimodo beze stopy mizí, po letech je jeho tělo nalezeno v hrobce v objetí mrtvé Esmeraldy. Tematická výstavba knihy Chrám matky boží v Paříži je založena na významové antitezi, která prostupuje všechny jeho základní složky. Mnohonásobným ztělesněním této antiteze jsou postavy románu - samy o sobě málo individualizované, pojaté jako symboly: Quasimodo, který svou ošklivostí budí strach a posměch, je schopný hlubokých a ušlechtilých lidských citů. Mládí, krása a mravní čistota Esmeraldy kontrastuje s prostředím úpadku a bídy, ve kterém žije.

Walter Scott: IVANHOE

Historický román skotského romantika (1819). Děj Ivanhoea se odehrává ve střední Anglii na sklonku 12. století, v době, kdy se král Richard Lví srdce vracel z křížové výpravy a ze zajetí do vlasti, spravované jeho intrikánským bratrem Janem, v níž vzrostla moc jednotlivých normanských šlechticů, kteří terorizovali lid a pošlapávali práva staré saské šlechty. Rozvíjí se ve dvou liniích: základem první je konflikt dvou kultur - normanské, rytířské (jejímiž představiteli jsou templář Bois-Guilbert, baron Front-de-Boeuf a Philip de Malvoisin a dvořané Fitzurse a de Bracy) a saské (již představuje odumírající rodová šlechta Athelstane z Coningsburghu a Cerdic z Rotherwoodu), zápletku druhé vytvářejí dva překrývající se milostné trojúhelníky (Ivanhoe - Cedricova schovanka, bohatá dědička Rowena - židovka Rebeka; Bois-Guilbert - Rebeka - Ivanhoe). První konflikt - nastíněn v rozsáhlé epizodě turnaje v Ashby - vrcholí v dramatickém obléhání hradu Torquilstone, kdy jej řeší přímá účast lidu (symbolizovaného postavami pasáků vepřů Gurtha, šaška Wamby a vůdce lučištníků Locksleyho = Robina Hooda), který jedná v souladu se skutečnými zájmy státu (reprezentovanými králem, převlečeným za rytíře Černého lenocha - Le Noin Faineant) a jehož zásluhou je spiknutí prince Jana zmařeno. Druhý konflikt získává ústřední význam v závěru románu, kdy se posouvá od dílčích konfrontací aktivních a pasivních postav (Rebeka, templář a Ivanhoe, Rowena) na obléhaném Torquilstonu do obecně lidské podoby (odsouzení Rebeky jako čarodějnice v templářském preceptoriu a "boží soud", prokazující její nevinu). Každá ze 44 kapitol je uvozena motem (úryvky zvláště z anglické poezie a dramat od Chaucera výše), někdy i vymyšleným ("Stará tragédie" aj.). Vydání z roku 1819 předchází předmluva ve formě mystifikujícího dedikačního dopisu antikváři, důstojnému panu Dr. Suchopárovi (DryasDust), zdůvodňující především výběr tématu z anglických dějin a způsob jeho zpracování. K vydání z roku 1930 je připojen úvod, týkající se historie zdrojů a morální problematiky Ivanhoea.

Alexandr Solženicyn: JEDEN DEN IVANA DĚNISOVIČE

Povídka, za kterou dostal autor Nobelovu cenu za literaturu z roku 1970, byla napsána na základě jeho skutečného pobytu v koncentračním pracovním táboře Gulag. Je částečně autobiografická a je postavena na vyprávění vězně, který byl za války zajat německou zrmádou, ale kterému se podařilo ze zajetí uprchnout. Po návratu ke své jednotce byl tajnou policií označen za špióna a odsouzen k trestu deseti let v pracovním táboře. V táboře je tvrdý, až nelidský režim, na který si nováček velmi těžko zvyká. Hlavní hrdina, celým jménam Ivan Děnisovič Šuchov prožil po různých táborech po Sibiři už osm let a zanedlouho ho čeká propuštění. Ze zkušeností ostatních vězňů však ví, že takové, jako je on, buď pošlou do vyhnanství, nebo mu připíšou další "desítku". Tábor ovládají zločinci z povolání, kteří si na úkor "pracantů" zlepšují životní podmínky. Člověk však musí držet jazyk za zuby, nebo ho "orgáni strčí do korekce" , což je kamenné vězení, kde se netopí a kde i v létě je mráz několik stupňů pod nulou. Po několika dnech v korekci si člověk "užene" nemoc, doživotní následky, nebo i smrt. Povídka je postavena na vyprávění v 1. osobě po jeden den od Budíčku po večerku. Ukazuje na charaktery lidí po mnohaletém věznění. Někteří spoluvězni si dosud uchovali hrdost a lidskou tvář (žijí podle pravidel civilizace). Jiní se v zoufalství schylují k ponižujícímu chování (vylizují misky po jídle nebo chodí "práskat k bezpečákovi"). Tekto popisuje autor život ve vynálezu bolševické moci, ze kterého není úniku (jediným útočištěm je smrt).

Karel Matěj Čapek - Chod: KAŠPAR LÉN MSTITEL

Zedník Kašpar Lén se vrací po třech letech vojny domů do Prahy. Nemá tam však nikoho blízkého. Jeho přítel, zedník Kryštof, u něhož bydlel v podnájmu, se utopil ze zoufalství nad tím, že dceru Mařku, Kterou měl Lén rád ještě jako malou holčičku, zkazil kupec Konopík a ta se stala prostitutkou. Lén je odhodlán Mařku z nevěstince dostat a Konopíkovi se pomstít. Pracuje na stavbě Konopíkova domu a připravuje se ho zabít. Stává se to pro něj samozřejmostí jako každodenně vylézt na lešení. Cítí přímo fyzický odpor vůči Konopíkovi, vůči jeho pleši a napjaté kůži, na niž musí dopadnout smrtící rána. Jednoho dne, když Konopík stál pod lešením, spadla na jeho hlavu cihla a zabila ho. Lén, který byl hlavním podezřelím byl zatčen a souzen. Soud je dlouhý, neboť nemá dostatek důkazů. Jedině Mařka věděla o Lénově záměru a při přelíčení, kterého se zůčastnila, výkřikem Léna prozradila. Ten, těžce nemocný a zchatralý duševně i tělesně, na soudcův dotaz, jak se věc přihodila, nemohl už odpovědět, neboť mu z úst vytryskla krev, omdlel a víc se již z bezvědomí neprobral. " Tak udělal z dlouhého krátký proces. " Mařka, která byla přítomna v soudní síni, se tak rozrušila, že rovněž zemřela. Příběh románu se vyznačuje groteskní situací, instiktivností a předurčeností jednání postav a detailním vykreslaním negativních stránek prostředí a činů lidí.

Vladimír Páral: KATAPULT

Čtenářsky poutavá novela Vl. Párala patří k cyklu románů a novel, souhrně nazvanému Pět způsobů ukájení. Podtitul příběhu - "jízdní řád železničních, lodních a leteckých drah do ráje" - nepatří jen našemu hrdinovi. - Je jím Jacek Jošt ("33/175, obličej oválný, oči a vlasy hnědé, zvláštní znamení žádné"). Tragikomický obraz úředníčka ústecké chemičky, který dík známým poměrům stále něco pro závod schání po republice ve směru Brno - Ústí. Jaká příležitost pořídit si postupně ve světě harém, fungující dle jízdního řádu! Jeho Lenka v automatismu života zná už jen dcerku Leničku a muži důvěřuje jen naivně, že jí Jacek občas sám nastražuje suvenýry svých nevěr, ale marně. Ve vlaku se domluví s mladičkou, hezkou Naďou, která ho nemíní "uhánět", inzerce pomůže k řádce dalších dívčích a dámských adres, na každé čeká něco pěkného : Hanička - dítě čisté, učitelka bezmezně oddaná, Lída - půvabná vdovička z hájovny uprostřed lesa se dvěma rozmilými dětmi, Anna - vlivná zaměstnankyně velkého podniku, která pomáhá schánět - i báječné místo pro Jacka. Tina je dolarová sexbomba, "zlatopomerančová", kterou to brzy omrzí, ale nabýdne Jackovi šikovnou benzínovou pumpu, u níž stačí nedotočit nějaký ten litr benzínu a za chvilku je pěkný kapitál ... Jenže i ta švarná Naďa z vlaku se zařizuje a chce své ... Jak se zbavit manželky ? Jacek jí marně hledí přivést na stopu svých milostných avantýr, dokonce sežene na inzerát muže, kterým ženu dohazuje ještě před rozvodem. Většina zájemců se zděsí, ale jistý "trpaslík" ne. A od něho se všecko doví milá Lenla, za kterou během Jackových omlouvaných absencí pilně dolézal soused Trošt. Joštovi se to nakonec všecko přejí a zhnusí, rozešle svým "nadějím" upřímné vysvětlující listy - ale shodou okolností v době, kdy he sám svou zmoudřelou Lenkou "katapultován" a na jeho místečko si sedá soused. Tedy žádný filmový Happy-End. V návratu navíc našemu Casanovovi zabrání náhodná smrt. K Páralovým černě humorným pasážím patří i jeho parodický humor stylistický a jazykový, s užitím telegrafické řeči inzerátů, úředních formulí, vět jmenných anebo neslovesných.

Hemingway Ernest: KOMU ZVONÍ HRANA (For Whom the Bell Tolls)

Americký román z období španělské občanské války Děj románu uvozený mottem z anglického básníka J. Donna ("Žádný člověk není ostrov sám pro sebe;... smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě") je soustředěn na tři dny života lektora španělštiny Roberta Jordana, který bojuje jako americký dobrovolník ve španělské občanské válce. Připojuje se k jedné ze skupin partyzánů v horách poblíž Segovie, aby vyhodil do vzduchu most a znemožnil tak přísun nepřátelských posil v době chystaného republikánského útoku. Během pobytu u skupiny, kdy projevuje její vedoucí Pablo na rozdíl od své družky Pilar a starce Anselma k Jordanově poslání nedůvěru, se Jordan zamiluje do Maríi, dcery republikánského starosty, zavražděného fašisty. Jordan sám o zdaru útoku pochybuje, velení jej však neodvolá včas. Při úspěšném zničení mostu Anselmo umírá, Jordanovi během ústupu zlomí kůň nohu. Ten posílá skupinu do bezpečí, sám však se zbraní v ruce očekává nepřítele. Motto románu ukazuje na hlubší významové pozadí "milostného válečného románku", jehož idealizované a romantizované vztahy mezi Jordanem a Maríou byly nepochybně příčinou čtenářského úspěchu této knihy. Mezní životní situace, do níž je Jordan, typický hemingwayovský hrdina vybavený mužností, přemýšlivostí, odporem k sentimentalitě, touhou po pravdě, snahou žít důstojně a svobodně ve světě násilí, zla a smrti, postavem, je totiž situací, která je vědomím smrti jednoznačně určena.

Vladislav Vančura: KOSMAS - OBRAZY Z DĚJIN NÁRODA ČESKÉHO

Vkapitulním domě , blízko pražského kostela zůstávalo 25 kanovníků, jeden z nich se jmenoval Kosmas. Na jaře roku 1114 začali ke Kosmovi docházet čtyři chudáci, kteří mu vyprávěli různé příběhy. V té době kanovníci vybrali dva kandidáty na uvolněné místo probošta. Byli jimi Bruno a Šebíř, kteří se kvůli tomu dostali do sporu. Nebyl zvolen ani jeden. Starci tropili u Kosmy hluk, kvůli kterému chtěl zakročit Bruno. Chytil jednoho chlapíka a poznal, že je to mnich z rozehnaného Sázavského kláštera. Kosma "vystrnadil" starce i Bruna, ale vzal si od mnicha pergamenové listy. Starci se sešli na židově poli, kde se žid dotkl jednoho z nich, který zemřel. Zanedlouho si jeden velmož začal přivlastňovat tržní poplatky, které patřili kanovníkům. Kosma byl vyslán, aby celou věc urovnal na pravou míru. Setkal se s Šebířem. Vlétě 1116 nastala veliká sucha. Kosma vyháněl starce z příbytku, protože žena Božetěcha těžce stonala. Starci našli na hoře Treštibok starou pohanskou dřevěnou sošku. Kosma je však vyhnal, protože Božetěcha zemřela. U Kosmy v bytě se setkali Šebíř s Brunem a Kosma jim předčítal z kroniky. Biřic nachytal starce, jak zakopávají na židově poli hrušky. při kopání se našlo tělo pohana a pohanská modla. Žid měl být popraven, ale mnich si uvědomil, že za mnoho věcí může sám. Vše řekl KOsmovi a tak razhodl spor, zda napsat do kroniky něco o Sázavském klášteře. Do kroniky se nedostalo nic.

Karel Čapek: KRAKATIT

Hl. postava: ing. Prokop
Vedl. postavy: p. Tomeš, p. Carson, princezna Wille, kouzelný dědeček
Inženýr Prokop vynalezl třaskavinu hrozivé síly - krakatit (název vytvořil Čapek podle jména indiánské sopky Krakatoa). Při vynálezu je zraněn a v horečce bloudí Prahou. Setká se s přítelem ze studií Tomšem, který ho ošetří a vyzví od něho chemické složení krakatitu. Neznámá krasavice v závoji předá Prokopovi pro Tomše, který mezitím odešel, balíček peněz a dopis. Prokop v mrákotách jede k Tomšovu otci, venkovskému lékaři a je ošetřován jeho dcerou Anči, kterou si oblíbí. Ředitel vojenské továrny na třeskavinu v Balttinu Carson vyláká Prokopa do Prahy a chce koupit jeho vynález. Prozradí Prokopovi, že Tomeš u něho pracoval. Prokop odjíždí do Balttinu, tam je však uvězněn a donucován k prodeji vynálezu. Vzdoruje nátlaku a zamiluje se do nemocné princezny Wille, která mu umožní útěk do Itálie. Tam potká diplomata d´Hemona - Daimona, který ho uvede mezi anarchisty. Ti ukradli Tomšovi trochu krakatitu, kterého se zmocnil v Prokopově laboratoři, a chtějí zničit svět. Prokop, Daimon a krásná dívka pochybné minulosti prchají na Daimonovo sídlo. Odtud Daimon pomocí vlnového záření přivede krakatit k výbuchu. Předtím ještě Tomeš, který pracuje v blízké továrně na třaskaviny, odmítne Prokopovu návštěvu a nedbá jeho varování, že krakatit může být na dálku přiveden k výbuchu. To se stane a Prokop je z bezpečné vzdálenosti svědkem mohutné šestinásobné exploze. Prokop, prchající z Itálie, potká tajemného dědečka - symbol Pánaboha který mu v kukátku ukáže nejrůznější místa na světě a naznačí mu, že člověk má více myslet než cítit a být odpovědný za své činy. Prokop si nakonec uvědomuje, že drobný užitečný čin, prospívající lidem, je prospěšnější než gigantický vynález, který může lidstvu uškodit.

Karel Havlíček Borovský: KRÁL LÁVRA

V Brixenu se K. Havlíček seznámil s touto irskou pohádkou na midasovský námět krále s oslíma ušima. Měl k Irům blízko. Jako novinář rád psal o jejich boji za svobodu, tak aby to bylo podnětné i pro nás. Ve Vídni seděl na císařském trůně dlouhá léta slaboduchý Ferdinand "Dobrotivý", takže se ty dlouhé uši hodily jako politický symbol. Demokrat Havlíček si pohádku nejdříve přeložil (z německého muzejního sborníku) a pak ji humoristicky přeladil, dal jí některé české prvky a svěží, hravou, aktuální písňovou podobu. Příběh sám je prostý. Lávra je irský král, není zlý, ale má divnou "slabost". Holit a stříhat se dává jednou do roka - a odplatou je holičovi kat a provaz. Bradýřů je hrstka, ti se bouřit nemohou - a lid časem přivykne i šibenici. Tu ale připadne los na mladého Kukulína. Už ho vedl kat na popraviště, když se králi vrhne k nohám statečná matka-vdova a s prosbou i výčitkou oroduje za syna. Lávra byl jinak dobrý král, zastyděl se i slitoval, jen musel Kukulín svatosvatě slíbit, že smlčí, co zhlédl pod vlasy. Dokonce se stal dvorním holičem. Tajemství ho čím dál víc tíží a trápí. Na radu poustevníčka se Kukulínovi ulevilo, až když tajemství všeptal do staré vrby. Cesty osudu jsou však nevyzpytatelné... Táhnou kolem vrby čeští muzikanti, neboť "po Češích je doma vždycky malý sled,/ ale všude jinde naplňují svět". A když hudec Červíček ztratí z basy kolíček, vyřeže si nový z oné vrby. A už je hotový malér na královském plese: "...jak na bále pustil/ po strunách smyčec,/ tu řve basa, až všechno přehluší:/ "Král Lávra má dlouhé oslí uši, král je ušatec!" Tak se tajemství rozneslo mezi lidmi - a vida! Celkem se nic nestalo: "...líbil se lidu dobrý panovník,/ zdálo se jim, že ty dlouhé uši/ právě dobře ke koruně sluší,/ všechno může zvyk!" V podtextu, nevyslovená, zůstala myšlenka našeho známého pronásledovaného novináře. Kolik je takových králů Lávrů, co si dají říci? Nestíhají obvykle ty, kteří jejich oslí uši kritikou odhalují? Takže Havlíčkova zkušenost dává pro závěrečnou pointu jednu užitečnou radu: "...a když tě co na jazyku svrbí, pošeptej to jen do staré vrby, dceruško drahá!"

Sofokles: KRÁL OIDIPUS (řecké drama)

Hl. postava: Oidipus (král thébský)
Vedl. postavy: Laios (král), Iokasté (královna, jeho žena, matka krále Oidipa později i jeho žena), Kreón (Iokastin bratr), Teiresiás (věštec), Polybos (král korintský)
Věšťba určila králu Laiovi, že ho jeho vlastní syn usmrtí a ožení se s jeho manželkou, svou matkou. Když se mu narodil syn, přikázal, aby mu probodli nohy a pohodili v lese na hoře Kithariónu. Otrok, který to měl provést, ho odnesl pastýři korinského krále. Král Polybos neměl vlastní děti, a proto ho přijal za svého. Dal mu jméno Oidipus, což znamená "s opuchlýma nohama." Vychoval ho, ale když mu při hostině opilý přítel vytkne jeho původ, odebere se Oidipus do delfské věštírny, aby se otázal na rodiče. Dozví se, co je mu věštěno, a opustí proto domnělé rodiče. Cestou nevědomky zabije otce Laia. Nedaleko Théb rozluští záhadu Sfingy a osvobodí město od nestvůry. Odměnou dostane královský trůn a ruku ovdovělé královny Iokasté. Zatím však neví, že je jeho matkou. Po několika letech postihne Théby strašný mor. Tím začíná Oidipova tragédie. Oidipus zjistí, že mor bude sužovat Théby do té doby, dokud bude žít vrah krále Laia. Pouští se do pátrání a věštec Teiresiác mu naznačí pravdu. On jej v hádce vyhostí z paláce. Za vším vidí svého švagra Kréóna, který se chce, dle svého mínění, zmocnit trůnu. Z toho důvodu se pouští do hádky i s Kreónem. Po dalším pátrání zjišťuje, že vrahem je zřejměm on sám. Vyslýchá muže, který viděl Laiovu vraždu. Tu se v ději objevuje křesťanský pastýř, který mu přináší zprávu o Polybově smrti a možnosti nástupu Oidipa na trůn. Ten však vysvětluje strach z návratu, protože si myslí, že je Polybův syn a že ho má zabít. Pastevec ho vyvede z omylu a řekne mu, jak ho dostal od Laiova otroka a dal králi Polybovi. Po výslechu Thébského pastýře se dozvídá celou pravdu. Iokasté se ve svém pokoji oběsí. Oidipus, když vidí co způsobil, se oslepí, aby neviděl následky. Usmíří se s Kreónem a po čase je vyhoštěn z Théb.

Karolina Světlá: KŘÍŽ U POTOKA

Děj tohoto klasického románu začíná ve mlýně Dolanských, kde umírá mlynář. Při pohřbu se vdova ujímá sirotka - Evičky. Mlynářka si pak bere - i podle odkazu nebožtíka - stárka, který u nich léta pracoval. Evočka je inteligentní, samotářské dítě, ráda sedává na kamenné mohyle, dozví se však, že zde došlo k dvojnásobné vraždě. Při jednom večerním sezení se od mlynářky dozvídá příběh rodiny Potockých, který se váže i ke kamennému pomníčku. Kdysi miloval nejstarší bratr z horského statku Potockých dceru ze mlýna. Byl však odveden do války a dívka se zamilovala do jeho mladšího bratra. Při návratu je překvapil a v afektu zabil. Tragédie rodiny pokračovala v příběhu Józy Kobosilivé, která se z donucení provdala za Frantíka Potockého. Aby získal její lásku, použije "kouzelný" lektvar, po kterém se Józa pomate. V této době porodí dítě, po nabití rozumu a paměti dítě odmítá, prokleje rod Potockých a spáchá sebevraždu. Je tajně pochována na jejich statku a tomto místě u potoka je vztyčen kříž. Pod dojmem vypravování zabloudí Evička až na statek Potockých a seznámí se se Štěpánem jedním ze tří synů další generace rodu, který nese prokletí Józino - každé jejich manželství končí v troskách. Jeden z bratrů se ožení mimo domov, na statku žije Štěpán a nejstarší Ambrož, který chce zůstat svobodný, aby nezatížil dědičné prokletí další hanbou. Evička přijímá Štěpánovu žádost o ruku nejen z lásky, ale i proto, aby zlomila kletbu. Po prvních šťastných měsících se však začne Štěpán měnit. Má kompex z duševní a morální převahy své ženy, začíná pít a vyhledávat pochybné známosti. Tuto peripetii bratrova manželství sleduje Ambrož a postupně se sbližuje s Evou a jejím dítětem. Eva chce ovšem dokončit své poslání, odmítá opustit manžela a Ambrož se svým dědickým podílem odchází na samotu. Při jedné z hádek způsobí Štěpám své ženě těžký úraz a prchá ke své milence. Přijde tam Eva a on z půdy vyslechne hovor obou žen. Uvědomí si, co napáchal, vrací se k ženě a postupně se stává dobrým manželem. Má být ve vesnici zvolen představeným, vesničtí boháči ho chtějí intrikami zničit. V poslední chvíli ho fyzicky i finančně zachraňuje navrátivší Ambrož, který však ve vzniklé rvačce umírá. Touto smrtí a láskou Štěpána a Evy je prokletí rodu Potockých zlomeno. Světlé Kříž u potoka dokazuje, že i zdánlivě odtažitá tematika venkova 19. století může být atraktivní, pokud autor zajímavý příběh dokáže okořenit psychologickou věrojatností svých hrdinů.

Karel Jaromír Erben: KYTICE

Snad naše nejoblíbenější básnická sbírka 19. století. Dvanáct vynikajících balad uvedl K.J.Erben stejnojmennou vstupní básní. Mistr umělecké zkratky dokázal ve třech slokách zachytit báji vykládající původ slova mateřídouška. Ve zbývajících třech strofách vyjádřil obrazně svůj názor na dávný, až pohanský původ bájí, naznačil i básnický záměr díla a jeho na svou dobu odvážné věnování slovanským vlastencům. Básník poznal důvěrně české básně i pokádky, a proto toužil doplnit Čelakovského " Ohlasy " promyšleným výběrem lidových námětů epických. Sbírka zahrnula hlavní druhy lidové epiky. Nejpočetnější skupinu tvoří báje. Ty nejvíce odrážejí názor lidu na přírodu, v níž se člověk potýká s působením tajemných sil a bytostí ( Polednice, Vodník, Vrba, Lilie, Holoubek, Svatební košile ). Pro naše předky nebylo hranic mezi živým a neživým světem. A z pohanských mýtů přechází tato představa i do zlidovělé tradice křesťanské. Místní pověsti má za základ nejstarší balada Poklad s námětem Velkého pátku, kdy se odkrývají poklady. Pohádka, a to od Boženy Němcové, byla podkladem Zlatého kolovratu. Legenda barokně romantického ladění je základem Záhořova lože. A hojná jsou právě v naší těžce zkoušené zemi proroctví ( Libušino, Sibyllino, slepého mládence aj. ), úryvky z ní tvoří závěrečnou, vlastenecky povzbudivou, ale i kritickou báseň Věštkyně. Tuto pestrost rozmnožují i dramatické obrazy ze života s kresbou lidových obyčejů ( Štedrý den, Dceřina kletba ). Sbírkou prolíná přísný lidový názor mravní. Za provinění přichází neúprosně trest. V křesťanské etice jej zmírňuje či odčiňuje pokání ( Poklad, Svatební košile, Záhořovo lože ). Erben vysoce ocenil společenské poslání ženy, zejména matky. Všechny skladby kromě Záhořova lože mají své ženské hrdinky. A nad velikostí i úskalími mateřské lásky se kniha zamýšlí ve většině baladických písní : už v úvodní báji etimologické, v baladách poklad, Polednice, Zlatý Kolovrat, v slavném Vodníkovi, v bájích Vrba i Lilie, a velmi tvrdě v tragickém dialogu Dceřiny kletby. Erbenova poselství národu posud oslovují náš dnešek. V závěru Věštkině čteme mj. : " Nenaříkejte, neštěstí a osud / že vás tak tvrdě potkaly, / však naříkejte, že jste jimi posud / rozumnější se nestaly ! " ... " Tisíc let ušlo, co své milé syny / svornosi učil Svatopluk, / však neproniknul dotud, do hodiny / moudrého slova zlatý zvuk ! ". Výstavbě klasických balad se u Erbena učili mnozí naši epikové: Neruda, Hálek, ale i Wolker. Zpěvnost, obraznost i dramatičnost Kytice inspirovala naše největší skladatele i výtvarníky (Dvořák, Fibich, Martinů, Aleš, Zrzavý, Procházka, Tesař aj. ).

Jan Amos Komenský: LABYRINT SVĚTA A RÁJ SRDCE

Poutník hledající smysl světa a bytí je provázen dvěma neodbytnými průvodci - Všezvědem Všudybudem a Mámení Mámilem. Každý máme na očích "brýle mámení" se "skly domnění" a rohovinou zvanou zvyk. Poutníkovi je nasadily "křivě jaksi", může a chce se vlastníma očima dívat. Z pohledu z vysoké věže se svět podobá městu s okrouhlými hradbami s ulicemi a "ryňky", jehož půdorys později autor sám i nakreslil. Lidé vstupují Branou života, ale vzápětí se Branou rozchodu obracejí do šesti hlavních ulic, které symbolizují stavy světa, řemeslníky, učence, duchovní, vrchnosti, rytířské válečníky, a také "stav domovní". Setkávají se na prostředním náměstí s hradem královny Moudrosti, "zvláštnější" lidé dosáhnou hradu Štěstí. Střídání zblízka viděných scén, dialogů i monologů v alegorické satirické nadsázce oživuje osobitý traktát a přibližuje ho dramatu, a to i hovorovými prvky jazyka jeho první, rozsáhlejší části, vlastního lidského labyrintu. Mámil s Všezvědem každý stav vychvalují, ale Komenský vidí, jak už v rodině a manželství "sladké s hořkým se mísí". Jak lidé namáhající se "do přetržení" mohou "svým pachtěním chleba sotva obhájiti". Vidí závist, řevnivost, faleš a mamonářství, které zapomíná na duši. Nejvíce se věnuje nejrůznějším skupinám učenců a vědátorů, které zblízka znal. Soudí jejiž hašteřivost, namyšlenost, úplatkářství, počínající už školními "exámeny", chlubivou okázalost jejich knihoven a povrchnost opravdových znalostí, autorství, které jen přelévají a ředí vědu z jedné knihy do druhé, náboženskou nesnášenlivost i rub života církví. Stav vrchnosti vidí duchovní žák Petra Chelčického v ostře ironickém světle. Zneužívání práva bezprávím, poměry za neomezené moci knížat a jejich úředníků, podlézavost lokajských nohsledů... A stav soldátskorytířský? "Šlapati dlážku, převěšovati dvě nohy přes koně, honiti chrty, zajíce a vlky, zavoditi sedláky do robot, sázeti je do věží..." Směšnohrdinský obraz nekončí ani návštěvou hradu Moudrosti či Štěstí. Jak pošetile je lidé chápou! Všude jen úlisnost, vzteklost, bitvy, pálení a jiné muky: "Tisíckrát umříti volím, nežli tu býti!" volá Komenský. "Bože, jestliže jaký Bůh jsi, smiluj se nade mnou býdným!" A tu slyší hlas: "Navrať se, odkuds vyšel, do domu srdce svého, a zavři po sobě dveře!" Až ve spojení s Bohem a Kristem nalézá křesťan svou hlubinu bezpečnosti.

Vladislav Vančura: MARKÉTA LAZAROVÁ

Kozlík měl 8 synů a 9 dcer. Všichni byli loupežníci. Patřila jim tvrz Roháček, ale protože byli stíháni králem, skrývali se po lesích. Na nedaleké tvrzi Obořiště přebývala rodina rivala Lazara. I oni byli loupežníci, ale občas vypomáhali vojsku proti Kozlíkovi. Kozlíkův syn Mikoláš chystá pomstu na Obořišti, ale dojde mezi ním a Lazarem k bitce, kvůli dceři Markétě, kterou miluje. Tichou lásku prožívají i Alexandra (jedna z Kozlíkových dcer) se zajatým říšským hrabětem Kristiánem. Připravují se na obranu proti královskému vojsku, ve kterém je zahlédnuta družina Lazarova a Kristiánův otec. Markéta si chce vzít kvůli svému otci život, ale sebevražda se nezdaří. Do Kozlíkova zajetí se dostává německý šlechtic, otec Kristiánův a Lazar, který je k vůli Markétě propuštěn. Vojsko se vydává po stopách Mikuláše, dojde k bitvě při které padne na 50 bojovníků. Loupežníci se dají na útěk, ale Kozlík je zajme. Kristián opouští Alexandru a odchází do vojska. Zbylí loupežníci chtějí pomstít Lazara a proto jedou za vojskem. Mikoláš posílá Markétu na Obořiště, ale ona jede s ním. Potkají Alexandru, která pohřbívá šíleného Kristiána. Markéta s Alexandrou se vrací na Obořiště. Alexandra je kvůli smrti Kristiána odvlečena do vězení a Markéta je poslána do kláštera. Markéta se vyznává otci ze své lásky k Mikolášovi. Podniknou útok na Boleslavskou pevnost, při níž jsou zajati a Kozlíkovi sťata hlava. Ostatní jsou pověšeni. Markétě i Alexandře se narodili synové, které Markéta po smrti Alexandry oba vychovala.

Ray Bradbury: MARŤANSKÁ KRONIKA

Jedno z nejvýznamějšíchpoválečných děl vědeckofantastické literatury, klasická próza americké sci - fi. Děj povídkového cyklu zasazený do let 1999-2026 postihuje fiktivní dějiny kolonizace Marsu Pozemšťany. Některé povídky ukazují neúspěchy prvních expedic (Ylla, Pozemšťani) a postupné zalidňování Marsu po expedici třetí (Třetí expedice). Kolonizátoři s sebou přinášejí své pozemské vlastnosti, touhu po seberealizaci (Zelené ráno), po zbohatnutí (Mrtvá sezóna), svou samotu(Stáří). Marťanská kronika je tak spíše než kronikou života Marsu (Marťané podlehnou pozemské infekci a objevují se pouze v malých skupinkách v horách) mnohostrannou sondou do reakcí lidských organismů ve vyjímečné situaci. Pozvolnou civilizací se život na Marsu stále více přibližuje životu na Zemi, a to i v negativním ohledu (Usher II s motivem E.A.Poea); po vypuknutí pozemské atomové války (Brašnářství, Pozorovatelé) se Mars vylidňuje. Absurdní situaci (původní obyvatelstvo zničeno kolonizátory, a ti planetu opouštějí) podtrhuje osamělost těch několika lidí, kteří zůstali (Mlčící města, Dlouhá léta), i věcí, které jim měli sloužit (Přijdou vlahé deště). Nově příchozí, vyhnaní ze Země válkou (Výlet na milión let), získávají - a v tom je vyústění Marťanské kroniky optimistické - i etičtější vztah k novému domovu, místu, jež jim umožňuje žít lidštěji než na Zemi.

Bratři Alois a Vilém Mrštíkové: MARYŠA

Sociální drama ze života jihomoravské vesnice o pěti dějstvích znamená vrchol české realistické dramatiky. I. S moravskou dědinou se loučí rekruti. Rukuje i Francek. Má "enem tu chajdu nad hlavó", a přece miluje selskou dceru Maryšu a te nade vše jeho. Otec Lízal - "chytré nad chytrého" - s ní má jiné plány. Dohaduje její vdavky s vdovcem nechvalné pověst, mlynářem Vávrou. Jako by šlo o nějakou věc či o krávu. ( Vávra : Déte štyry tisíce a budeme srovnáni. Lízal jedovatě : No, a šest nechceš ? ) Maryši se nikdo neptá. I rozloučení Lízal zakáže Franckovi, který je jen " žebrota žebrácká ". II. Maryša Vávru rozhodně odmítá. Ženu bil, tři děti má. Rodiče naléhají po dobrém, po zlém, za úlisné pomoci tetky Strouhalky. Nečekají, sami zařídí ohlášky. Lízalovi jí už začíná být trochu líto, když "živó móco se brání". Ale Lízalka jen křičí, vyčítá a přikazujr ctít rodiče - jako by to matka nebyla. Ani Vávra se nedá obměkčit. Maryša ustoupí s hrdým vzdorem. III. Dva roky později se vrací Francek z vojny, v hospodě se setká s Maryšou. Doprovodí ji, ač se brání, jí i vynucený sňatek je hříchem rozloučit ... Vávrovi Francek do očí poví : " U mléna jsem byl ... Já budó za tvó ženó chodit ... " - I Lízal se střetá s Vávrou, vidí, jak Maryša střádá - a hodí se mu to, aby nemusel platit věno, Vávra chce zažalovat. Lízal : " Radši jsem ju Franckovi měl dát, a ne tobě. " IV.,V. Lízal chce vzít Maryšu domů, ale ta odmítá. Francek se odváží do mlýna, má v Brně práci pro ni i pro sebe, ale to Maryše nedovolí její víra : " Nešťastná su, ale špatná nebudu. " Setkání se neutají, Vávra řádí, hrozí karabáčem jí i služce - a posléze po Franckovi vystřelí. Strach o Francka rozhodne. Maryša nemůže jinak : " Budeš mět nachystáno, cos eště jakživ nejedl. " Vsype mu do kávy otrušík. " Sám temu chtěl. " ("Děvčico neščastná - tys jé otrávila ?! " Vávrova dutě : " Otrávila. " - Opona spadne ). Burcující tragiku zmařených osudů a životů vyvažuje neobyčejná pestrost a barvitost prostředí na rozmezí Hané a Moravského Slovácka s početnými písněmi na scéně i mimo ni, s hudbou, zářivými kroji, nářečím, celým průvodem rekrutů i družic. Bratři Alois i Vilém v úsilí o co největší životní pravdivost opatřili hru zevrubnými scénografickými i režijními pokyny i notovým materiálem a osobně se podíleli na přípravě slavné premiéry v Národním divadle.

Karel Čapek: MATKA

Matka - Dolores měla čtyři syny: Ondru - lékaře, Jiřího - letce, Kornela a Petra - dvojčata různých politických názorů i rozdílných povah. Ti všichni již zemřeli, obětovali své životy pro čest, pro národ, pro lidstvo. I její manžel zemřel v daleké Africe, když se snažil prosadit v boji svoji myšlenku. Mrtví v pokoji osamocenou matku navštěvují, hovoří s ní. Matka jim vyčítá, že zbytečně hazardovali životy. Zbývá jí ještě poslední, pátý syn, miláček Tony. Bojí se o něho, brání ho, nechce, aby se i on stal podobnou obětí rozmařilého osudu jako sourozenci a otec. Odmítá synovi povolit vstup do války. Všichni mrtví ji přemlouvají a ona se proti nim staví svou mateřskou láskou. Teprve, když uslyší z rádia naléhavý hlas ženy, matky, která vyývá všechny muže k boji proti nepříteli (vraždí malé děti), změní matka své rozhodnutí. Tonymu nejen povolí vstup do armády, ale sama mu podává otcovu pušku, aby šel bojovat. Všichni mrtví s ní souhlasí. Matka je vyvrcholením Čapkova díla. Zde Čapek dokazuje na jednání hlavní hrdinky sílu člověka (ženy), jejímž údělem je dávat život a udržovat jej, která však je svým svědomím nucena poslat i posledního z pěti synů hájit napadenou vlast, že neúčastí nelze zachraňovat ohrožené lidstvo.

Karel Hynek Mácha: MÁJ

Lyricko-epická báseň, nejčastěji u nás vydávaná, ilustrovaná, recitovaná i zhudebňovaná. Skladba má čtyři dějství, dvě intermezza a předzpěv, kterým autor vyšel vstříc požadavku národního poslání poezie. Velikost díla tkví však jinde. Motto Máje - Dalekáť cesta má! marné volání! - je výkřikem touhy lidského srdce po volnosti uprostřed nesvobody, výrazem pochyb o možnosti naplnit ideální představu života a lásky. Spletitý děj je nastíněn jen ve zkratce a v náznacích, jak tomu bývá u romantických byronských básnických povídek. I. zpěv působí na cit kontrastem. Okouzluje nás podmanivě melodické a barvité líčení májové přírody, která jako by celá ožívala láskou. I Jarmila čeká na svého Viléma. Marně. Zdrtí ji zpráva, že její milý, "strašný lesů pán", bude nazítří zbaven života. Zabil Jarmilina svůdce, netuše, že smrtí trestá vlastního otce. Z hořkou ironií vrací básník v závěru vstupní milostný motiv: "Zve k lásky hrám hrdliččin hlas: Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!" II. zpěv přináší Vilémovi úvahy v noci před popravou. Působivý je vstupní symbol hvězdy, řítící se vesmírem odnikud nikam. Vězeň vzrušeně vzpomíná na dětství, kdy ho otec vyhnal z domova na cestu zločinu. Svedl i Vilémovu milenku. Jeho syn - vykonavatel spravedlivé msty - má být sťat! Ty myšlenky provází pocit křivdy a vzdoru. A co je za prahem smrti? Vilém nevěří ve věčné bytí. Čeká jen "prázdno pouhé", "to smrtelný je mysli sen, toť, co se nic nazývá". I. intermezzo: Příroda a sbor duchů čekají nešťastníkův návrat do lůna matky země. III. zpěv otvírá barvité líčení jezerní májové krajiny, - připomene i velký básníkův talent výtvarný. A opět kontrast: rozkvetlá krása a rušné živo kolem - a smutný vězeň, který "to vše nyní opustiti měl". Vrcholný okamžik jeho loučení "se zemí krásnou, zemí milovanou" je tak jímavý, že verše zlidověly. II. intermezzo: Nářek Vilémových "druhů noční chvíle", kteří ztratily svého vůdce. IV. zpěv: Do děje vstupuje sám básník. Navštíví místo dávné lidské tragédie a nad mstitelovou lebkou se svěřuje, že příjem Vilémův a Jarmilin je jen jinotajným vyjádřením životního pocitu Máchova: "... hrdliččin zve ku lásce hlas: ,Hynku!´ - ,Viléme!!´ - ,Jarmilo!!!´" Mácha je v Máji objevitelem moderní básnické řeči jedinečnou fonetikou i mistrovstvím básnických obrazů, na které navázala až básnická moderna konce století.

Fráňa Šrámek: MĚSÍC NAD ŘEKOU

V malém městě se má konat sjezd bývalých abiturientů. Paní Hlubinová, žena papírníka a spořádaného maloměšťáka, to zatajuje před svým mužem. Hlubina byl totiž kdysi premiantem a měl vyšší touhy, než se stát maloměšťákem, ale stal se jím a žena přikládá velký díl viny také sobě. Do bytu v Hlubinově nepřítomnosti přijde se svým synem bývalý nejmilejší Hlubinův kamarád Roškot. Bydlel kdysi v tomto domě nad hlučící řekou, kouřívali spolu z jedné dýmky. Dcera Hlubinova SLávka jim namluví, že otec je duševně nemocný. Na návod matky, že nemá otci připomínat minulost, vystrnadí je z bytu. Hlubina však ví o sjezdu a zúčastní se ho nejen sám, ale i se svou ženou, jíž chce veřejně poděkovat za to, že uspořádala jeho život. Slávce je líto, když vidí, jak je otec střízlivý. Domnívala se, že si otec uschoval neporušený koutek mládí. Proto se ani nevdávala, byla doma ráda. Teď je otcem skoro zklamána. Vyprovází přítelkyni, která se jí šla pochlubit, že jí odloudila ženicha. Slávka najde před domem Roškotova syna, Mladičkého Vilíka. Přivede ho nahoru a zatímco jejich rodiče jsou na sjezdu, kde se zralí mužové vysmívají mládí - tomu fanfarónu - prožijí spolu mladičký hoch a stárnoucí dívka teplé chvíle srdečného rozhovoru. Když se staří vrátí, jsou nemile dotčeni, že vidí v takovou chvíli své děti pohromadě. Způsobí to mezi nimi chvilkové rozladění, ale Slávka přinese dýmku míru. Tutéž, z níž oba v mládí kouřívali, a když si jde trojice připít, rozloučí se Slávka s Vilíkem. Tímtorozchodem se Slávka definitivně loučí se svým mládím. A když se trojice starých vrátí a diví se, že už tu Vilík není, připojí se k nim Slávka jako čtvrtá.

Fráňa Šrámek: MODRÝ A RUDÝ

Sbírka antimilitaristické poezie z anarchistického období Šrámkova. Její první vydání vyšlo po cenzurním zásahu jako poslanecká interpelacev roce 1906. Definitivní verze " veršů o vojáčcích ", jako je sbírka v podtitulu nazvána, do níž básník zařadil několik proslulých reflexivních protiválečných básní, které jsou ozdobou české poezie, vyšla o pět let později. Část básní, včetně úvodní Píšou mi psaní, tvoří verše, které, jak básník prohlašuje : " vznikly na okraji určité životní příhody " (např. Poslušně prosím, šavličko, V garnizónním vězení, Tři vojáky, tři bodáky), a jsou tedy jakýmsi lyrickým deníkem autorova vojačení. V druhé skupině básní je stilizován kolektivní pocit mladé generace odmítající vojnu a válku : " nehrajem si na vojáky, střílet nebudeme" ( přiletěli adjutanti ). Satiristické verše se v havlíčkovském duchu vysmívají rakouské militérce za to, jak ničí lidskou důstojnost a zbavuje člověka možnosti svobodného myšlení ( My to vždycky vyhráli, Vštěp si každý do palice aj. ). Závěrečný oddíl tvoří básně, které v klidnějším a melancholičtějším tónu pozdější Šrámkovy poezie jedinečným způsobem vyjádřilz nesmyslnost válek. Monolog matky, které válka odvádí její syny ( Šest já synů porodil ), vzpomínka na padlé, kteří by chtěli vstát a vrátit se domů (1868) a výčitka umírajícího dobytčete (" však koní šetřte, prosím tisíckrát / to dobytče se strašně umí ptát, / proč nesmí žíti víc ... " -Raport) jsou tím nejpůsobivějším vyslovením toho, že největší hodnotou je básníkovi život. Humanistický charakter sbírky je vyjádřen průzračnými obrazy, převážně jednoduchou písňovou fotmou ( řada básní se skutečnš zpívala ) a jednoznačnou symbolikou.

PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT