Josef Václav Sládek
Josef Václav Sládek (1845 – 1912)
Josef Václav Sládek se narodil 27. října 1845 v chudém Berounském kraji ve Zbirohu. Po absolvování zbirožské obecné školy vstoupil na novoměstské piaristické gymnázium. Nevedlo se mu tam zvláště dobře. Šťastný obrat přinesl až přestup na Akademické gymnázium staroměstské. Odtud se datují i jeho vážnější literární pokusy. Těm prostředí staroměstského školního ústavu svědčilo: fungovaly tu dva studentské básnické spolky, Oreb a Vltavan, vydávaly psané časopisy, a později se oba spolky za aktivní Sládkovi účasti sloučily v jeden pod jménem Ruch.
Po maturitě začali mladí adepti poezie uvažovat o vlastním časopise – na krátkou dobu se opravdu sblížili s bývalým Mikovcovým Lumírem. V dubnu 1866 tam zveřejnil báseň U zpovědi i J. V. Sládek. Nebyl to však ryzí debut. Sládek zveřejnil své verše již v sedmém čísle Květů v lednu 1866 pod pseudonymem Josef Bavor.
To už studoval v Praze na vlastní náklady. Pražská studia fyziky a přírodopisu si J. V. Sládek hradil platem za pomocné práce v Českém muzeu a honoráři za překlad. Ovládl francouzštinu, angličtinu a učil se ještě řečem slovanským. Ačkoli studoval přírodovědu – jistě velmi těžký předmět, trávil Sládek hodně času i během školního roku u rodičů ve Zbiroze. Důvody, pro které ve Zbiroze zůstával, měly původ v jeho nepevném zdraví. Odmala stonal na plíce, v letech dospívání se přidaly i návaly depresí.
Studia však přerušil a roku 1868 odjel do Ameriky. Na své cestě hledal životní zkušenost, která by mu pomohla vykročit ze stísněného kabátu přecitlivělého jinocha. Sládka ohromovali možnosti, jichž se jednotlivci v rozpínajících se Spojených státech dostávalo. Dopisy příteli i pozdější fejetony a stati o americkém životě, publikované v Národních listech i v jiných českých časopisech, o tom vydávají přesvědčivé svědectví.
Vidina pevného postavení, před níž se dosud skláněl, počala se mu jevit jako brzda uměleckého talentu, zvláště když viděl, že se dá světem protloukat všelijak. Byl tulákem, pracoval jako nádeník, učil děti, nocoval na farmách i pod volným nebem. Nakonec zakotvil jako redaktor českých novin.
Po návratu do vlasti v červnu 1870 mu ovšem opět nastaly starosti. Původní záměr dokončit vysokoškolská studia až k doktorátu brzy vzdal. Vstoupil do redakce Národních listů. V listopad 1870 získal ještě učitelské místo pro anglický jazyk na polytechnickém ústavu Království českého.
V roce 1873 spolu s kolegou z Národních listů Servácem Hellerem odkoupil od Nerudy a Hálka časopis Lumír. Ke konci roku měli mladí literáti ztrátu několika set zlatých. Finanční neúspěch Sládka zvláště netěšil také proto, že se v září téhož roku oženil. Svoji první lásku potkal na sokolském plese. Jmenovala se Emilie Nedvíeková. Josefu Václavu Sládkovi však nebylo v životě dopřáno míru. Jeho žena Emílie po jedenáctiměsíčním manželství zemřela při porodu i s dítětem. Básník se uzavřel do samoty, propadal výčitkám svědomí.
Novou příležitost (k činu) vyhledal zkroušený muž v umění. Nabídku vydat první knížku básní dostal již dříve. Tehdy záměr oddálil. Prvotina Básně vyšla u Grégra a Dattla roku 1875. Sládkovi bylo třicet. Do sbírky zahrnul verše starší i z poslední doby.
V roce 1876 se k Lumíru dostal potřetí za dosavadní život. Hned od prvních čísel si blízcí literáti pochvalovali, že se Sládek v Lumíru osvědčuje. Sládek opravdu dělal, co se dalo. Nástup Lumíru byl impozantní. Otevřel časopis kritickému duchu.Vstupní ročníky Lumíru rozpoutaly útočnou kritiku české společnosti, zvláště jejího vztahu ke kultuře. Lumír sledoval ostrým perem nejen netečnost, s níž se k původní tvorbě staví národ jako celek, ale i to, jak je k tomu veden svými představiteli. Kromě otázek literárních se v Lumíru probíraly i náměty ze světa hudby a kultury výtvarné. Pravidelněji časopis sledoval malířské výstavy, dále se zde objevovaly články týkající se architektury či veřejných sochařských prací.
Prostřednictvím Bedřicha Frídy (bratra J. Vrchlického) se čtyři roky po ztrátě manželky seznámil s Marií Veselou. V nové manželce nalezl citlivého a tolerantního partnera. Paní Sládková chápala jeho práci literární a dlouze nemocnému básníkovi usnadňovala jeho bytí. Kromě Lumíra si podržel pedagogickou práci na technice i na obchodní akademii; k tomu ještě přibylo lektorské místo pro angličtinu na filozofické fakultě. Věnoval se básnické tvorbě vlastní i překladům.
Zhoršující se zdraví ukládalo čas od času v práci přestat. V pozdějších letech stále častěji prostřídával pobyty v Praze s delšími pobyty na venku, ve Zbirově či jinde. Často býval odloučen od rodiny. Buď ho škola vázala v hlavním městě, zatímco žena s dcerkou odjely ven, anebo naopak, jestliže on sám pobýval v lázních.
Někdy kolem roku 1900 se Sládek vzdal pedagogického působení; po Lumíru tak opustil další prostor společenského styku a aktivit. Počal přebývat v životním období odchodů. Nedotkly se ho ale jen takovéto odchody symbolické. Již dříve v devadesátém třetím roce, zemřela Sládkovi matka; a v roce 1908 zemřel básníkův otec.
Než se (v roce 1907) nastěhoval do vlastního domu, pobýval rád u svých přátel. Později ve zbirožském domě vítal rád všechny návštěvníky – těch ku konci života ubývalo. Vrátil se k dávné zálibě a fotografoval. Ke konci života ale už básník Sládek žil naplno v ústraní Sládka překladatele. Přetlumočil dvaatřicet Shakespearových her zcela, uprostřed třiatřicáté, Jindřicha VI., právě když našel české vyjádření pro pasáže, které pokládal z celého díla básníkova za nejnesnadnější, 28.června 1912 Josef Václav Sládek zemřel.
Charakteristické rysy:
Svým dílem je zcela odlišný od svých generačních druhů: není tolik mnohomluvný, má menší námětovou šíři, je mu cizí patos a rétoričnost.
Veškeré hodnoty Sládek hledal a nacházel v životě venkovského lidu. Ve své poezii zachytil nejen českou krajinu, ale i charaktery lidí a vědomí prostého venkova. Sládkův vztah k půdě a venkovu byl však hlubší – lákaly ho nejen příroda a neporušené tradice, ale ve vztahu k půdě spatřoval jakýsi nadosobní smysl. Proto se stylizoval do rolníkova životního postoje, jenž je pro něho symbolem vlastenectví a demokratičnosti. A proto také v souvislosti se Sládkovou poezií hovoříme o atributu selství.
Sládek je intimní lyrik – jeho verše jsou zpěvné, melodické, jsou spjaty s lidovou poezií.
Vždy a všude se musí zdůrazňovat, že Sládek má zakladatelský význam v moderní poezii pro děti.
A konečně – nesmí se opomenout vynikající překladatelská činnost, vždyť díky Sládkovi jsme poprvé získali překlad téměř celého Shakespearova díla.
Literární dílo:
Sládek psal zprvu vlastenecké básně (jako ostatní v té době). Jenže patos Svatopluka Čecha mu nevyhovoval, a tak, i když se v pozdějších sbírkách mísí lyrika s epikou, na první pohled dominuje sklon k lyričnosti.
Jiskry na moři (1880) – sbírka převážně lyrické poezie, která zahrnuje vedle silně procítěné lyriky osobní i lyriku občanskou a politicky burcující.
Světlou stopou (1881), Na prahu ráje (1883), Sluncem a stínem (1887)
Selské písně a české znělky (1898) – beze sporu nejzralejší a nejtypičtější Sládkova sbírka, právě zde se nejvíce projevilo Sládkovo selství
České písně (1892) – soubor politické lyriky
V zimním slunci (1897), Za soumraku (1907) , Léthé a jiné básně (1909) – vše reflexní lyrika s intimním nádechem, převažují meditace o smyslu lidského života, je to vyrovnání se s pocity marnosti a životní rezignací. Cílem i východiskem všeho je Bůh.
Překlady: zejména literatura angloamerická – Byron, Longfellow, Shakespearova dramata
Sládkova tvorba pro děti:
Budete-li dnes malému dítěti recitovat Sládkovy verše, příjme je stejně jako dítě před více než stoletím. A stejně tak máme jistotu, že tomu tak bude natrvalo. Sládkova poezie pro děti se totiž zbavila dřívější didaktičnosti a zbytečného výchovného akcentu. Svou pozornost upřela do důvěrně známého dětského světa – ve verších se malé dítě setkává s všedními věcmi, postavami a motivy, jež mu jsou přibližovány nenásilnou a srozumitelnou formou, a to v různých formách (bajka, říkanka, ukolébavka, lyrika apod.). snadná zapamatovatelnost, lehkost a často humorné ladění se staly atributy, které jsou v tomto žánru nadčasové.
Sbírky pro děti: Zlatý máj (1887), Skřivánčí písně (1888), Zvony a zvonky (1894).
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Stáhnout -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát