Arthur Hailey - Konečná diagnóza
Vážená paní profesorko,
rád bych Vás seznámil s životem a dílem britsko-kanadského spisovatele Arthura Haileyho. Narodil se roku 1920 v anglickém Lutonu. Studoval na Harvardské univerzitě filologii. Žil v kanadském Torontu, potom delší čas v Kalifornii a dnes, aby se vyhnul daňovému tlaku, bydlí na Bahamských ostrovech.
Když spolu se svou manželkou Sheilou navštívil v říjnu 1993 Českou republiku, prohlásil populární spisovatel v jednom z rozhovorů, že přes svůj věk by si pořád ještě troufl usednout k řízení letadla v tísni, aby vyzkoušel sám sebe a s ostatními na palubě spoluprožil chvíle krajního ohrožení. Přesně takovou situaci navodil ve své první útlé knížce Let do nebezpečí (Flight into Danger, 1958, česky poprvé 1976), kterou napsal spolu s odborníkem na letadla J. Castlem. Dramatický příběh se u čtenářů setkal s vřelými sympatiemi a de facto předznamenal Haileyovu dráhu spisovatele „bestsellera“. Práce pilotů mu ostatně nebyla neznámá: za druhé světové války aktivně sloužil u britského Královského letectva. Tomuto prostředí vyžadujícímu stoprocentní muže věnoval o deset let později jeden ze svých nejpopulárnějších románů - Letiště (Airport, 1968, česky poprvé 1973). Tehdy se nechal inspirovat skutečným případem z počátku šedesátých let, který se stal v Denveru ve státě Colorado.
Lidé v kritické situaci, nucení neprodleně řešit nenadálé problémy - to je základní moment příznačný pro Haileyova dramata, ať už se odehrávají v letadle, v nemocnici - Konečná diagnóza (The Final Diagnosis, poprvé vydána roku 1959), ve farmaceutickém průmyslu (Účinný lék), v kolosu mezinárodního hotelu (Hotel), v atraktivní mamutí automobilce (Kola), v bankovní společnosti (Penězoměnci), v energetickém koncernu v období energetické krize (Přetížení), ve vládních kruzích (V nejvyšších sférách) či ve všemocných moderních masmédií (Večerní zprávy). Všechny jeho prózy se vyznačují dokonalou znalostí zvoleného prostředí, jež rozhodující měrou formuje životní postoje hrdinů s ním spjatých, budí dojem autenticity a působí jako beletristicko-sociologická sonda. To vše spolu s dobrodružným dějem přitahuje čtenáře toužící po moderní oddechové četbě, a tak není divu, že si Hailey v 90. letech vydobyl i u nás pozici jednoho z nejčtenějších spisovatelů.
Řada jeho románů se dočkala i filmové verze. To je například případ Konečné diagnózy, zfilmované pod názvem Mladí lékaři.
Konečná diagnóza
Tento román vypráví dramatický příběh, který se odehrává v americké nemocnici Three Counties v Burlingtonu. Hlavního hrdinu zde představuje stárnoucí patolog doktor Joseph Pearson.
....Tentokrát mu ukáplo na kravatu víc vajíčka než jindy, zjišťovala slečna Mildred a hádala, kolik dnů si strarý patolog nekartáčoval šedivé nepoddajné vlasy. Zevnějšek doktora Pearsona byl v nemocnici Three Counties považován za napůl komický, napůl pohoršující. Asi před deseti lety mu zemřela žena a od té doby, co žil sám, bylo jeho šatstvo čím dál zanedbanější. V šestašedesáti letech připomínal zjevem spíše vandráka než primáře jednoho z důležitých oddělení nemocnice. Pod bílým pláštěm zahlédla slečna Mildred vlněnou vestu s otřepanými knoflíkovými dírkami a s dalšími dvěma dírami, propálenými pravděpodobně kyselinou. Šedé, dávno nežehlené kalhoty spadaly na rozšmaťhané boty, které zoufale volaly po vyleštění.
Joe Pearson podepsal poslední papír a téměř divoce je všechny hodil slečně Mildred. „Teď bych snad mohl jít dělat něco pořádného, ne?“ Důrazně zamával doutníkem a sypal popel nejen ne sebe, ale i na nablýskanou linoleovou podlahu. Pearson pracoval v nemocnici Three Counties tak dlouho, že mu jeho hrubost, kterou si nesměl dovolit nikdo mladší, byla mlčky trpěna. Provokativně ignoroval nápisy „Kouření zakázáno“, nápadně rozmístěných v pravidelných vzdálenostech v nemocničních chodbách.
„Děkuju vám, pane doktore. Mockrát děkuju.“
Krátce pokynul a vydal se k vestibulu, odkud chtěl sjet výtahem do suterénu. Obě kabiny však byly ve vyšších patrech. Se zlostným zaklením se odkolébal ke schodišti, které vedlo k jeho oddělení.
S přibývajícím věkem přestává Doktor Pearson stíhat náročný úkol, který má jeho oddělení. Nad tím, že nezvládá vyplňovat všechny nezbytné formuláře, se již nikdo nezastavuje, to se přeci stává každému velice vytíženému lékaři, ale nikdo již nedokáže „překousnout“, když se zpozdí posuzování některých zmražených vzorků a preparátů.
„Kdyby ke zdržení došlo jednou za čas,“ stěžoval si Rufus, „nereptal bych. Vím, že na patologii vládne neustálý shon a spěch a také nechci na Joea Pearsona přisazovat. Jenže průtahy nejsou ojedinělé, Kente, stále se opakují.“
„Mohl bys uvést konkrétní případ, Bille?“ pronesl O’Donnell ostře. Nepochyboval, že Rufus má po ruce dostatek faktů.
„Beze všeho. Minulý týden jsem operoval pacientku, paní Masonovou, s nádorem prsu. Odstranil jsem jej a Joe Pearson po prvním šetření zmrazených preparátů jej prohlásil za benigní. V nálezu z druhého vyšetření uvedl, že je maligní.“ Rufus pokrčil rameny. „Přít se nemohu, z prvního vyšetření nikdo nemůže určit přesně a správně typ nádoru!“
„A dál?“ O’Donnell tušil, oč jde, a chtěl mít nepříjemnou záležitost raději za sebou.
„Vyhotovení nálezu trvalo Pearsonovi osm dní! V době, kdy jsem jej dostal, byla nemocná již propuštěna!“
„Hrome!“ To ještě chybělo, konstatoval O’Donnell. Teď musím situaci nevyhnutelně řešit.
„Je krajně těžké,“ pokračoval Rufus korektně, „povolat tu ženu zpět a oznámit jí, že diagnóza byla chybná, že bohužel rakovinu má a že ji musíme znovu „operovat!“
Další důležité postavy v naší knize jsou Michael Seddons, sekundář na chirurgii, který vykonává na patologii povinné hospitace a sestra- žákyňka, Vivian Loburtonová. Tito dva mladí lidé se spolu seznámí při pitvě, která je pořádána pro výuku budoucích sester.
Mike pozve Vivian na večeři a do divadla. Cestou domů ji začne velmi bolet koleno.
První ostrá bolest pominula. Vracela se však v opakovaných útocích. Procedila mezi zaťatými zuby: „Miku, příšerně mě bolí koleno! Dá se tu někde sedět?“ Bolest jí vyrazila dech.
„Vivian,“ řekl, „nic nepředstírej! Jestli se chceš vrátit do internátu, dovedu tě tam.“
„Miku, prosím tě, věř mi!“ Opřela se o jeho paži. „Je to opravdu koleno. Děsně to bolí. Musím si sednout!“...............
...............„Ukaž! Podívám se.“ Klekl si před ni. „Které koleno?“
Vykasala si sukni a ukázala na levé koleno. Prozkoumával je pečlivě jemnými dotyky prstů. Touha po rozkoši, kterou měl s touto dívkou sotva před pár minutami prožít, se rozplynula. Nyní šlo o odborný rozbor. Probíral v mysli metodicky všechny možnosti, jak byl zvyklý, Vivianiny nylonky však omezovaly hmatovou citlivost...........
..............“Hned zítra půjdeš za doktorkou Graingerovou!“
„Miku, je to něco zlého?“ hluboko v podvědomí poplašně bubnoval strach.
„Možná že ne!“ konejšil ji. „nahmatal jsem ale jakýsi malý uzlík, který by tam neměl být. No, Lucy Graingerová nám zítra řekne víc. Ráno s ní promluvím. Musíme se teď nějak dostat domů.“
Na patologické oddělení přichází nový laboratorní technik John Alexander. Je mladý, perspektivní a je vzdělaný lépe, než většina stávajících laborantů dohromady, a proto se jim stává trnem v oku.
Bannister se nedal vyvést z rovnováhy. Pokynul osobě za svými zády. „Pojďte dál.“ Pearsonovi ohlásil: „Vedu Johna Alexandera. Přijal jste ho před týdnem jako nového laboratorního technika. Dnes nastoupil.“
„Pravda. Zapomněl jsem. Vejděte!“ Pearson se vyjadřoval mnohem přívětivěji, než když mluvil s Bannisterem. McNeila napadlo: Nechce hned první den odstrašit nového zaměstnance.
Zvědavě se podíval na příchozího. Může mu být dvaadvacet let, odhadoval; později se ukázalo, že umí hádat navlas. Už předtím se dozvěděl, že Alexander právě dokončil kolej, kde dosáhl kvalifikace laboratorního technika. Toho mohli tady dobře potřebovat. Bannister totiž nebyl žádný Louis Pasteur!
McNeil se zadíval na staršího laboranta. Bannister byl menším vydáním Pearsona. Nevysoké, zavalité tělo s kulatým břichem kryl skvrnami posetý pracovní plášť. Nebyl zapnut na knoflíky, takže pod ním bylo vidět ošumělý, nevyžehlený oblek. Bannister byl téměř holohlavý a ubohý zbytek vlasů byl hrozně zanedbaný.
McNeil znal leccos z Bannisterova života. Přišel do nemocnice Three Counties rok či dva po přijetí Joea Pearsona. Měl středoškolské vzdělání a Pearson ho pověřoval nejrůznějšími funkcemi: skladníka, poslíčka, umývače laboratorního skla. Jak léta ubíhala, Bannister se naučil spoustě praktických metod a postupů a stal se Pearsonovou pravou rukou.
Oficiálně spočívalo těžiště Bannisterovy práce v sérologii a biochemii. V oddělení byl tak dlouho, že mohl klidně zastoupit kteréhokoliv laboranta na jiném úseku a často za ně v případě potřeby zaskakoval. Právě z tohoto důvodu na něj Pearson přesunul značný díl administrativní práce a ponechal mu na starosti dozor nad všemi laboranty.
McNeil byl přesvědčen, že Bannister byl ve svých nejlepších letech opravdu dobrým laborantem, který mohl s hlubším vzděláním dosáhnout vyšší mety. V přítomné době měl Bannister sice poměrně značné empirické zkušenosti, ale zato hrozně malou teoretickou průpravu. Pozoroval, že laboratorní práce vykonává mechanicky, bez rozumového zdůvodnění. Prováděl sérologické i biochemické testy bez zásadního pochopení jejich vědeckého podkladu. McNeilovi často napadlo, jak snadno by mohlo dojít k nebezpečnému omylu.
Alexander měl ovšem zcela jiné předpoklady. Získal vzdělání, obvyklé u většiny současných laborantů. Absolovoval tříletou kolej, poslední rok strávil ve známé škole pro laboratorní techniky.
Alexanderova žena je v jiném stavu a doktor Pearson jí doporučuje svého dobrého známého a přítele - porodníka, doktora Dornbergera.
Několik dní po Johnovi je do nemocnice přijat i nový patolog, MUDr. David Coleman. David byl vždy velmi inteligentní, studoval velmi snadno. Měl paměť, jež současně vstřebávala, analyzovala a chápala. A byl pyšný.
Nyní se téměř všechna pozornost obrací zpět k Vivian. Je hospitalizována na ortopedickém oddělení, protože doktorka Graingerová má podezření na nádor kosti, a tak se spolu s patologem shodne, že by měli provést biopsii, operativní odebrání malého kousku tkáně k prostudování.
„Nemocná je devatenáctiletá dívka, Vivian Loburtonová, žákyně naší ošetřovatelské školy. Pod levým kolenem se jí objevila malá bolestivá bulka. Bolest neustává. Rentgen ukázal nepravidelnost kosti. Preparáty jsou pořízeny z provedené biopsie.“
Ve fasciklu bylo osm preparátů. Coleman studoval jeden po druhém. Vytušil hned, proč se ho Pearson ptá na jeho mínění. Případ byl mezní, rozhodnutí viselo na vlásku - tak bylo nesnadné. Nakonec prohlásil: „Podle mého názoru je nález benigní.“
„Myslím, že je maligní,“ odporoval Pearson klidně. „Osteogenní sarkom.“
Coleman se vrátil beze slova k prvnímu preparátu. Zkoumal jej znovu trpělivě a pečlivě; totéž opakoval u ostatních sedmi. Už při prvním vyšetření uvažoval o možnosti osteogenního sarkomu, nyní to učinil opět. Při studiu červených a modrých skvrn transparencí - které mohly být zkušenému patologovi směrodatným vodítkem - probíral všechna pro i proti. Všechny preparáty ukazovaly značný rozsah kostního novotvaru - osteoblastickou aktivitu s chrupavčitými ostrůvky. Mohly být důsledkem předchozího úrazu. Způsobil úraz frakturu? Je nová tkáň výsledkem regenerace, vlastní snahy těla o zhojení? Jestli tomu tak je, pak růst je určitě benigní...
Existují nějaké důkazy osteomyelitidy? I pod mikroskopem je možno se zmýlit; změnu kosti lze snadno považovat za smrtelný osteogenní sarkom. Ale ne! Nevyskytovaly se zde polymorfonukleární leukocyty, charakteristicky nalézané v kostní dřeni...nenastala invaze krevních cév do nádoru.... Takže nezbývalo nic jiného než se vrátit k základnímu zkoumání osteoblastů - kostních novotvarů. A v takovém případě musí každý patolog vyřešit neúprosné dilema: jedná se o proliferační lézi, která je přirozeným procesem, jímž organismus usiluje o nápravu vzniklého poškození, nebo je to skutečně proliferace, jde o neoplazmu, a tedy o maligní proces? Maligní nebo benigní? Je tak snadné dopustit se chyby! A přitom není možno podniknout nic jiného než zvážit důkazy a správně rozhodnout!
„Bohužel, nemohu s vámi souhlasit,“ odpověděl Pearsonovi zdvořile. „Stále si myslím, že tkáň je benigní.“
Starý patolog stál zamyšleně a zřejmě konfrontoval svůj názor s míněním mladšího kolegy. Po odmlce prohodil: „Připouštíte však, že je zde dostatek prostoru pro pochybnosti - v obou směrech.“
Nakonec se ale oba dva lékaři shodnou na tom, že bude nejlepší považovat nádor za maligní a že bude nutná amputace téměř celé končetiny.
Sval byl již hluboko rozříznut. linie obou laloků byla určena řinoucí se krví. Přední a zadní lalok vypadaly jako dva podolky košile, jeden dlouhý, druhý krátký, které mají být později přiloženy k sobě a na okrajích úhledně sešity.
Lucy pracovala skalpelem krátkými, ostrými pohyby, odhrnovala proťatý sval směrem nahoru a odhalovala krvavě rudou hmotu spodnější vrstvy.
„Hák, prosím!“ Instrumentářka jí podala nástroj a Lucy jej umístila tak, aby držel uvolněné rozříznuté maso odděleně od další spodní vrstvy. Dala znamení sekundáři, aby držel hák v této poloze; rychle jí vyhověl a Lucy sama preparovala hlubší vrstvy čtyřhlavého svalu.
„Brzy obnažíme hlavní cévy. Vidíte, nejdřív stehenní tepnu.“ Když je Lucy ukazovala, oba medici ser dychtivě natáhli dopředu. Pokračovala klidně a doprovázela každý zásah slovem. „Cévy uvolníme co nejvýše, aby se daly natáhnout a podvázat tak, aby se mohly do pahýlu dobře stáhnout.“ Jehla, kterou jí instrumentářka podala, v Luciných prstech jen tančila. Podvázala velké cévy pro jistotu dvakrát, aby nejen byly, ale i zůstaly dokonale uzavřené; každý pozdější krevní v této oblasti by byl pro pacientku katastrofální. Natáhla ruku, uchopila nůžky a oddělila hlavní arterie, vedoucí do dolní části údu. První neodvolatelný krok k amputaci byl proveden..............
Zatímco doktorka Graingerová provádí tuto smutnou operaci, začíná paní Elizabeth Alexanderová rodit. Dítě přichází na svět velmi slabé, neboť se narodilo o osm týdnů dříve, ale i přes to mu celý lékařský personál dává velké naděje. Po několika dnech nastává prudké zhoršení jeho zdravotního stavu, doktor Dornberger má podezření na erytroblastózu, což je akutní krevní onemocnění novorozenců, které se někdy objevuje v případech, kdy matka má negativní a otec pozitivní Rh faktor. Díky tomu, že Joe Pearson zanedbal důležité testy, nemůže být u tohoto děťátka včas provedena výměnná transfúze. I přes veškerou snahu lékařů malý Alexander umírá. Ještě než si John Alexander uvědomí, co se stalo, na nemocnici padá další velká pohroma - epidemie tyfu. Shon na patologii ještě narůstá, když se objeví náročný úkol, vyhledat bacilonosiče. Po úspěšném zvládnutí této těžké choroby se starý Pearson rozhodne, že odejde do důchodu a přenechá místo primáře mladšímu doktoru Colemanovi.
Vzal svrchník a zamířil ke dveřím. Už odcházel, ale najednou se vrátil. Téměř ostýchavě se otázal: „Nebudete se zlobit, když vám dám radu?“
Coleman potřásl hlavou: „Naopak, prosím vás o ni.“
„Jste mladý,“ rozhovořil se Pearson. „Máte zdravou chuť do života, což je správné. Svůj obor dobře znáte. Držíte krok s moderní vědou. Znáte věci, které jsem nikdy neznal a už se je nenaučím. Dejte na mou radu a snažte se být stále na úrovni! Neklamte se, nebude to lehké.“ Ukázal na stůl, který právě uvolnil: „Budete tu sedět a telefon zazvoní tisíckrát za den. Jednou se ozve správce a bude mít na programu rozpočet, podruhé laborant, který bude dávat výpověď, a budete muset uhlazovat nedorozumění. A přijdou i lékaři, vaši kolegové, a budou chtít tohle támhleto, pořád něco.“ Starý primář se slabě usmál. „Pak přijde agent a bude vám nabízet věčnou zkumavku a nezhasínající kahan. A až se ho zbavíte, přijde další a další a další. A na sklonku dne se podivíte, co se s ním stalo, budete se ptát, co jste vlastně vykonal a čeho jste dosáhl.“
Pearson se odmlčel a Coleman čekal. Pochopil, že starý patolog rekapituluje vlastní minulost. „A takový bude i den příští a následující, jeden po druhém,“ pokračoval. „Zjistíte, že tak uplynul rok, potom druhý, třetí a další. Denně vykonáte tisíc maličkostí a zvyknete si posílat na kurzy jiné pracovníky, neboť vy prostě nebudete mít čas, abyste se jich sám zúčastnil. Ti tam uslyší o novinkách v medicíně, zatímco vy se vzdáte výzkumu a bádání. A protože budete pracovat tak tvrdě, budete večer unaven a nedokážete v noci studovat odbornou literaturu. Jednoho dne zjistíte, že všechno, co znáte, je už nemoderní. A že je příliš pozdě, abyste na tom něco změnil.“
Pearsonův hlas se zachvěl, vzpomínky ho dojaly. Položil ruku na Colemanovu paži: „Poslechněte starého muže, který toto všechno prožil,“ naléhal. „Chybil, že zůstal pozadu. Nedopusťte, aby se něco podobného stalo i vám! Zavřete se třeba do skříně, když nebudete moci jinak! Utečte od telefonu, od šanonů, od papírů a čtěte, studujte, naslouchejte a držte krok s dobou. Nikdo vás pak nebude moci napadnout. Nikdo nebude moci říci: Je hotov! Je s ním konec! Patří do starého železa! Neboť vy budete vědět tolik jako oni, ba víc. Protože budete mít i dostatek zkušeností, které doplní teorii....“
Domluvil a obrátil se.
„Zapamatuji si všechno,“ slíbil Coleman. „Vyprovodím vás,“ dodal laskavě.
Vystoupili po schodech vedoucích od patologie. V přízemí nemocnice začínal podvečerní shon. Kolem nich proběhla sestra; nesla podnos s dietním jídlem a její naškrobená uniforma šustěla. Ustoupili stranou, aby mohlo projet pojízdné křeslo. Seděl na něm muž středního věku s nohou v sádře. Držel pár berlí jako vesla vtažená do člunu. Chodbou proběhl trojlístek sester- žákyň, které se něčemu chichotaly. Minula je pomocnice s vozíkem plným časopisů. U výtahů čekal muž s kyticí květin. Někde plakalo dítě. Živoucí organismus nemocnice, zrcadlo vnějšího světa, nepřetržitě pulzoval.
Pearson se rozhlédl a Colemana napadlo“ Třicet dvě léta práce - a teď snad vidí všechno naposled. Jak bude mně, až přijde můj čas? Vzpomenu si na tuhle chvíli za třicet let? Porozumím lépe než dnes?
Místní rozhlas začal vyvolávat: „Doktor David Coleman! Doktor David Coleman! Má přijít na chirurgické oddělení!“
„Kolotoč začíná,“ poznamenal Pearson. „Potřebují zhodnocení zmrazených preparátů. Raději běžte.“ Podal mu ruku. „Hodně štěstí!“
Dojatý Coleman jen stěží promluvil: „Děkuji vám!“
Starý pán přikývl a otočil se.
„Dobrou noc, doktore Pearsone,“ pozdravila jedna ze starších sester, která proběhla kolem.
„Dobrou noc,“ opětoval pozdrav doktor Pearson. Cestou k východu se zastavil pod nápisem „Kouření zakázáno“ a zapálil si doutník.
Konečná diagnóza je moje nejoblíbenější kniha od Arthura Haileyho. Nejvíc se mi na ní líbí báječné popisy nemocničního prostředí a detailní zachycení nejrůznějších operací a lékařských vyšetření. Tento román je psán velmi poutavou a nenáročnou formou, a tak si myslím, že je to téměř ideální oddechová četba večer před usnutím.
Konečnou diagnózu jsem přečetl již několikrát, rád se k ní vracím a vždy v ní objevím něco nového.
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát