Jan Masaryk
ÚVOD
V úvodu se obvykle píše proč si člověk vybral to téma, které si vybral. Nezbude mi nic jiného než se pokusit vyjádřit to samé. Téma Jan Masaryk mne nejprve začalo zajímat spíše ze stránky jeho smrti. Kolem této události se už napsalo tolik, a nikdo není schopen přesně popsat jak to tehdy vlastně bylo. Po té co jsem si přečetl knížky o životě Jana Masaryka, dospěl jsem k názoru, že zajímavější bude zabývat se jeho životem než smrtí.
Zprvu se mi Jan Masaryk zdál jako dokonalý politik dvacátého století. Po přečtení již zmiňovaných knížek jsem si uvědomil, že to nebude tak úplně pravda. I on byl jen obyčejný člověk a dělal chyby. Jenže jak to tak u veřejných činitelů bývá, jeho případné chyby byly více vidět. Dalo by se říci, že některými svými postoji a rozhodnutími změnil chod dějin.
Když si ale vezmeme Masaryka jako obyčejného člověka uvidíme, že měl také své problémy jako většina lidí. Měl své radosti i trápení a většinou se s nimi dokázal nějakým způsobem vyrovnat. Zaměřil jsem se na Masaryka jako postavu, která určitým způsobem ovlivnila naše dějiny.
DĚTSTVÍ
Jan Masaryk se narodil 14. září 1886, jako třetí dítě manželů Charlotty a Tomáše Masarykových. Otec Tomáš byl v té době profesorem na pražské univerzitě a matka Charlotta, pocházející z Ameriky, byla v domácnosti. Jméno Jan dostal Masarykův druhorozený syn podle muže, kterého si otec z českých dějin vážil nejvíc - Jana Husa. Starší syn Herbert dostal své jméno na památku profesorova mrtvého přítele, dcera Alice zase podle silné ženské hrdinky z anglického románu, který otec v té době četl.
Když se Jan narodil, bylo jeho starší sestře Alici sedm a bratru Herbertovi šest let. Mladší sestra Olga se narodila, když bylo Janovi pět let. Rodiče se zhlédli v nejstarší Alici a ona jako jediná vystudovala vysokou školu, bratr Herbert už si směl počínat volněji a z Jana se stal miláček rodiny.
Jan vyrůstal v době, kdy jeho otec bojoval za pravost Rukopisů, v době, kdy probíhala Hilsnerova aféra. To ovlivnilo jeho vztah jak k otci, tak k matce. V Janových očích byl otec tím, kdo zavinil, že měl v dětství málo kamarádů, protože svým postojem se Tomáš G. Masaryk postavil proti většině společnosti a to se také projevilo na chování vůči jeho synovi. Matka byla naopak pojítko celé rodiny, starala se láskyplně o všechny své děti, nejvíce pak o Jana.
Po matce také podědil lásku ke hře na klavír. Ve svém hudebním učení se dostal nejdále ze všech sourozenců. Studiu věnoval hodně času, matka mu platila hodiny u pražských učitelů. Při otázce čím chce být až vyroste, nejčastěji odpovídal, že buď dirigentem, skladatelem nebo koncertním pianistou. Často také chodil na koncerty do pražského Rudolfina. I když se nakonec koncertním pianistou nestal, pravidelně hrál na piano. S Jarmilou Novotnou dokonce nahrál soubor českých písní, při kterých doprovázel tuto pěvkyni na piano.
Po vystudování obecné školy, začal chodit na malostranskou reálku. Tuto školu musel kvůli zákonným mravům v roce 1900 opustit. Přešel na akademické gymnázium ve Štěpánské ulici.
DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA
1. Mnichov
Po vzniku samostatného státu r. 1918 se zahraniční politika začala opírat o předpokládanou jednotu mezi západními mocnostmi, mezi Británií a Francií. Tato jednota se ovšem už po mírové konferenci r. 1919 začala rozpadat. Příčinou byl v mnohém protikladný přístup obou zemí k provádění zahraniční politiky, odrážející v podstatě mentalitu jejich národů: Francie na evropském kontinentě směle rýsovala hranice nových států a vytvářela novou realitu škrtem pera; Británie vycházela z věcnějšího posouzení zájmů jednotlivých zemí, na prvním místě pak jejich obchodu. Zjednodušeně řečeno, francouzský idealismus se trochu potýkal s britským pragmatismem. Československo bylo dítětem prvního způsobu myšlení, kdežto sílící nástup toho druhého se měl v evropské politice brzy projevit.
Po r. 1925, po mezinárodní konferenci v Locarnu, se vztahy mezi ČSR a Británií začaly měnit. Na konferenci byla ujednána nedotknutelnost hranic na západ od Německa (to znamená hranice mezi Německem, Francií a Belgií), ale východní hranice zůstala otevřená, podle britské zahraniční politiky, k dalším případným úpravám, pokud si to vyžádají příští mezistátní vztahy. Do těchto změn už mohlo promluvit i Německo. Tím se měla posílit stabilita na kontinentu. Francie téhož roku uzavřela smlouvu s ČSR, v níž stálo, že poskytne ČSR pomoc v případě nevyprovokovaného německého útoku. Na druhou stranu podepsala Francie stejnou dohodu s Británií ovšem s dovětkem, že tato pomoc se netýká případu, kdy Francie zasáhne ve prospěch ČSR. V polovině třicátých let se tak Jan Masaryk ocitl na politicky nejvýznamnějším postu československé diplomacie.
Britové se netajili svým vztahem k malým státům střední Evropy a nenechávali nikoho na pochybách, že v obraně těchto států nepůjdou nad rámec tzv. kolektivní bezpečnosti Společnosti národů. Ta už se v té době však nefungovala a hlavními odpůrci byli Britové, zvláště nový ministerský předseda Neville Chamberlain, který do své funkce nastoupil r. 1937.
Co tedy na jaře 1938 nastalo a co se v následujících měsících událo, bylo jakési československo-britské přetahování o Francii: protože v něm nakonec zvítězila Británie, nedošlo (zatím) k válce a byla uchráněna i Francie - samozřejmě na úkor ČSR.Jediná šance, kterou ČSR měla, spočívala v tom, přesvědčit Brity, že československé zájmy jsou totožné s jejich zájmy, hospodářskými i politickými. Byla to myšlenka, kterou se Masaryk snažil prosazovat už několik let, když Britům vysvětloval, že pokud Němci obsadí Prahu, přervou tím Britům pozemskou přístupovou cestu k Dardanelám, na Blízký východ a do Indie. A zároveň se tím zmenší ostrov, jejž obývají evropské demokracie. Tyto názory však Masaryk neprosadil, neboť mezi Brity, rozhodně mezi jejich politickými představiteli, v první polovině roku 1938 převažoval appeasement.
Britové nechtěli v r. 1938 jít kvůli ČSR do války, která jim připadala zbytečná. Neboť jestliže sudečtí Němci nechtějí žít v ČSR, neměla by jim čs. vláda bránit v připojení k německé říši. Britům se nechtělo bojovat za hranice, o nichž si stejně mysleli, že by měli vést dál ve vnitrozemí Čs. republiky. Problém sudetských Němců viděli jako lokální nacionalistický problém mezi Čechy a Němci. Tím dala Británie jasně najevo svůj nezájem o mezistátní vztahy ve střední Evropě.
Československo-německý poměr se zostřil po německém obsazení Rakouska 12.března 1938. Británie nic nepodnikla a tím nepřímo Hitlerovi potvrdila, že k ovládnutí nového území stačí jen síla. Pro ČSR vznikl nový problém - odkryla se jižní hranice a bez spojenecké pomoci už nebylo možno ČSR hájit. Francouzský zájem o ČSR ochabl.
Anšlus přiměl Masaryka k akci. Rozhodl se, že tuto čs. otázku předloží pod mezinárodní kuratelu. Bylo to nebezpečné rozhodnutí, protože mohlo znamenat, že o věci nakonec rozhodne někdo jiný než čs. vláda (což se v Mnichově stalo). Masaryk se tedy rozhodl oficiálně požádat britského ministra vnitra Samuela Hoarea o radu, co dělat, s tím, že ji bude v Praze tlumočit. Ministr Hoare odvětil, že by ČSR (konkrétně prezident Beneš) měli požádat britskou a francouzskou vládu o zprostředkování rozhovorů s představiteli německé menšiny.
Kdyby se tento britský návrh podařilo v Praze přijmout, znamenalo by to uskutečnění mise, kterou v srpnu a září v Československu vykonal lord Runciman, o několik měsíců, možná i o půl roku dřív. Ve výbušné atmosféře roku 1938 to byla doba, jež se podobala věčnosti, a je možné spekulovat, že na jaře 1938 by tato mise snad ještě přinesla kladný výsledek.
Masaryk odjíždí do Prahy, 2.4.1938, a předkládá Hoarův návrh prezidentu Benešovi a premiéru Hodžovi. Vláda tento návrh přijala, prezident ho zamítl. Tím tato epizoda skončila. Beneš měl vlastní plán řešení situace: popřel v něm vinu ČSR a kritizoval politiku třetí říše; podstatu návrhu tvořil tzv. národnostní statut ČSR, jehož zavedením měla být sudetským Němcům dopřána větší účast ve státním aparátu a poskytnuty větší občanské svobody. Zároveň však Beneš vyloučil, že by se sudetským Němcům mohlo dostat autonomie. Svůj návrh představil 26.4. - dva dny poté co K. Henlein vyhlásil karlovarské požadavky - hlavním bodem byla autonomie Sudet.
Na Masarykově jednání během krize roku 1938 je zajímavý jeho dvojí přístup k událostem a s ním související dvojí tón, jímž komunikoval s pražským ústředím. Jednak informoval Prahu, jak mu to jakožto šéfovi mise příslušelo, zasílal zprávy, hodnocení situace a tak dál, což byla v roce 1938 jeho první, dalo by se říci standardní vyslanecká poloha; zároveň však několikrát projevil iniciativu, jíž dával najevo, že se pokládá za prostředníka významnějšího než jenom za pouhého vyslance, a komunikoval s představiteli britské vlády sice jménem ČSR, ale v podstatě bez mandátu z Prahy. Bylo vidět, že občas nejedná z titulu své funkce, ale „protože je Masaryk“ - jméno v jeho očích opravňovalo k iniciativě, která jinak byla se statutem řadového vyslance těžko slučitelná. Po odmítnutí Hoarovy iniciativy, přišel Masaryk s návrhem prohlášení, že ČSR už není národním, ale národnostním státem. Také tuto vyslancovu iniciativu však prezident odmítl - v obavě z neodhadnutelné reakce ve světě.
Masaryk v Londýně pracoval trojí taktikou: od nástupu krize všemi prostředky propagandy a diplomacie dokazoval, že Československo má ve sporu s Hitlerem pravdu. Tato taktika se u pragmatických Britů ukázala neprůchodná - Masaryk se tedy pokusil Brity přesvědčit, že československé zájmy ve střední Evropě jsou podobné jejich, britským zájmům. I v tom měl pravdu, ovšem Chamberlainovu vládu nepřesvědčil; většina jejích členů byla naopak přesvědčena, že britský zájem je totožný s německým zájmem v Evropě. Zbývala tedy jen možnost číslo tři - nevedla-li průchozí cesta přes britskou vládu, byla tu opozice. Tu v té době vedl Winston Churchill, nepřítel nacistického Německa, který se s Masarykem na nutnosti držet čs. území v původních hranicích jako jeden z mála britských reprezentantů obyčejně shodoval.
V květnu 1938 navštívil Masaryka v budově vyslanectví Konrád Henlein a objasnil mu svou představu jak situaci v Sudetech řešit: především je třeba začít přímé rozhovory mezi vedením jeho strany a pražskou vládou, z nichž měla vzejít dohoda o autonomii Sudet. Pokud k dohodě nedojde, přijde na řadu plebiscit. A pokud nebude možný žádný z těchto způsobů, dojde k okupaci Sudet, a tedy k válce a zničení republiky.
Většina britské politické reprezentace souhlasila s těmito požadavky - až na tu okupaci. Vše ostatní znělo „demokraticky“. Britové se snažili všemi prostředky (i přes vyslance Masaryka) přesvědčit čs. vládu, aby na požadavky přistoupila. Dokonce i W. Churchill - nikoli jenom N. Chamberlain - v létě 1938 naléhal na čs. vládu, aby se nespoléhala na britskou pomoc, a doporučoval dohodu s Němci.
Uprostřed léta r. 1938 vyslala britská strana, bez vědomí vyslance Masaryka, do ČSR lorda Runcimana. Měl zde působit jako prostředník mezi čs. vládou a sudetskými Němci. Pařížský vyslanec Osuský informoval o Runcimanovi 1.srpna: „Je to muž, u něhož rozhoduje britská státní myšlenka. Bude-li přesvědčen, že je v zájmu Anglie obětovat Československo, obětuje je bez výčitky svědomí.“
Masaryk považoval Runcimana. za nakloněného čs. myšlence, už z toho důvodu, že se Runciman několikrát setkal s jeho otcem a předpokládal jeho pochopení pro stav nynějších věcí v zájmu ČSR.
Počátkem září nabrali události kolem vyšetření sudetské otázky rychlý spád. 5.září 1938 vydal Beneš svůj „čtvrtý plán“ v němž nabízel sudetským Němcům to, co před pár týdny popíral, totiž autonomii. Mezi britskými politiky už téměř nikdo nepochyboval, že pouze to by bylo uspokojivým řešením. Po zveřejnění Benešova „pátého plánu“ (podstoupení Němcům několik málo tisíc kilometrů čtverečních na nichž žilo 900 000 Němců - Chebsko, Šluknovsko, Frýdlantsko) Hitler začal jednat přímo s Chamberlainem, už z důvodu snazšího dorozumění. O čem taková dohoda bude, naznačoval protokol, který Masaryk obdržel 18.září po skončení nového kola britsko-francouzských porad; Britové v něm doporučovali, aby ČSR odevzdala Německu všechny okresy, které mají víc než padesát procent německého obyvatelstva. Čím více jednali Britové přímo s Hitlerem ocital se v izolaci nejen vyslanec Masaryk, ale také pražská vláda, pro kterou Masaryk nezískával žádné informace. Ze schůzky Hitlera s Chamberlainem v Berchtesgadenu získal Masaryk až hotový návrh, jak bude pohraničí odstoupeno.
Čs. vláda byla postavena před hotovou věc a Masaryk se před Brity ocitl v roli prosebníka, jenž žádal o čas, aby v Praze mohli o tak složité věci kvalifikovaně rozhodnout. 21.září vláda i tento britsko-francouzský návrh přijala. 24.září dostal Masaryk Hitlerovo nové, godesberské memorandum (vzešlo ze schůzky Hitlera a Chamberlaina v Godesbergu pár dní předtím). Rovnalo se ultimátu, diktátu; Hitler požadoval odstoupení mnohem větší části československého území, i s českým obyvatelstvem; zdálo se, že není jiné cesty a válka musí propuknout v několika hodinách. Britové se se svou diplomacií ocitli v koncích; výslovně Masarykovi řekli, že mu nemohou k přijetí memoranda radit.
25.září 1938 předal Masaryk Chamberlainovi nótu, kterou podle Benešových telefonických instrukcí sám připravil, v níž Hitlerovy požadavky označil za naprosto a bezpodmínečně nepřijatelné. Z nóty vyplynulo, že v případě útoku se země postaví na ozbrojený odpor.
Proti godesberským požadavkům se postavila také Francie, ale stále hrozilo jejich přijetí britským premiérem. Masaryk tedy přijal s úlevou, když se na něho ministerský předseda 25.září obrátil s dotazem, zda by se jeho země zúčastnila mezinárodní konference, která by konflikt v Sudetech vyřešila na základě předchozího anglo-francouzského plánu; zúčastnit se mělo Československo, Německo a velmoci. Beneš přijal tuto nabídku s radostí, o nic jiného se nesnažil už několik měsíců; ještě 25.září Masaryk předal Britům kladnou odpověď, kterou o den později oficiálně potvrdil. Při té příležitosti se však zjistila jedna zvláštní věc: Chamberlain, který měl v ruce Masarykem dramaticky stylizovanou nótu slibující odhodlání jít do boje, dostal i zprávu pražské vlády, že její skutečná, oficiální odpověď bude dodána až následujícího dne.
Z tohoto sdělení vyplývalo, že Masarykova nóta o „národě otroků“ bylo jeho individuálním činem, o němž vláda v Praze nevěděla. Masaryk, zřejmě rozhodnut jednat dál na vlastní pěst, naléhal, aby veškerá případná doplnění z Prahy směřovala do Londýna jeho prostřednictvím: „Když akce nebude soustředěna do mých rukou, je nebezpečí, že selže... Je absolutně nutno, aby bylo definitivně jasné, že nóta, kterou jsem odevzdal, je úplným míněním vlády a že vláda je ochotna kdykoliv podat doplňky mým prostřednictvím.“
V jakémsi zoufalém vzepětí mysli se pokoušel vzít odpovědnost na sebe a dělat, o čem věřil, že Brity ponoukne k zásahu ve prospěch ČSR: přesvědčit je o odhodlání jeho vlády bránit zemi vojensky. Protože tušil, že vláda tuto vůli nemá, pokusil se vlastní nótou pražskou vládu předejít, a když se mu to podařilo, zabránit případné korekci, či dokonce dementi z Prahy. Bral na sebe velkou odpovědnost; byl však přesvědčen, že co dělá, je správné - bojoval přece za záchranu „tatovy“ republiky.
Druhý den dopoledne tento triumf ještě chvíli pokračoval: prezident Beneš ho z Prahy za jeho postup pochválil a výslovně řekl, že „je vše dobře, jak to udělal“. Byl přesvědčen, že udělal, co mohl, a že situaci zachránil. Britové nepřistoupili na Hitlerovo godesberské memorandum a navrhli uspořádání mezinárodní konference. Masaryk věřil v mírové vyřešení situace od jednacího stolu, klidně, bez války a diplomaticky. Do Prahy hlásil, že britské veřejné mínění je na naší straně.
26.září Chamberlain sdělil Hitlerovi, že splnění godesberského memoranda by mělo za následek vstup Francie a v závěsu za ní i Británie do války. Nabídl mu další jednání; stále ještě k Masarykově spokojenosti. 26.září odpoledne informoval Prahu, že k Hitlerovi odletěl Chamberlainův emisar Sir Horace Wilson; 27.září v podvečer telefonoval, že se Wilson vrátil: „O odpovědi, kterou veze Sir Horace Wilson, kolují nejrůznější zprávy. Není třeba se jimi znepokojovat. Zdá se, že přiváží novou nabídku Hitlerovu, kterou nám prodlouží lhůtu, v níž bude žádat evakuaci sudetského území, přičemž slibuje, že on sám tam nevtáhne.“
Druhého dne Masaryk zašel do parlamentu, aby se dozvěděl, co Hitler vzkazuje; Chamberlain před jeho očima uprostřed zasedání sněmovny zinscenoval doručení pozvánky na mnichovskou konferenci. Když vyslanec viděl bouřlivé nadšení, s nímž sněmovna na tuto zprávu zareagovala, pochopil, že jeho země je ztracena. A že v určitém smyslu nejvíc prohrál on sám. Republika byla „tatovou“ zemí; mohl se tedy pokládat za poraženého a dotčeného osobně.
Zbývalo jen počkat na výsledné rozhodnutí z Mnichova. Masaryk odmítl účast na mnichovské konferenci, kde by vzhledem k jeho postavení bylo jeho místo: počítali s tím prezident Beneš i předseda vlády Syrový. Ani jednoho neposlechl. V předpokoji jednacího sálu v Mnichově tedy nakonec čekal na hotový verdikt berlínský vyslanec Vojtěch Mastný.
2. Národní výbor
1.září 1939 vypukl v Evropě válečný konflikt napadením Polska ze strany nacistického Německa. Vlády, které podepsaly Mnichovskou dohodu, se nyní ocitly ve válečném stavu. V této situaci si Beneš položil za prvořadé vytvořit uznávanou politickou reprezentaci a tím dokázat pevné vedení exilové politiky. Až do té doby bylo totiž poněkud nejasné, zda v čele předpokládaného odboje stojí Beneš, či pařížský vyslanec Štefan Osuský; ten vystoupil s názorem, že nositelem trvající čs. suverenity nemůže být prezident, který ze své funkce odstoupil.
Beneš přišel s nápadem ustavit vrcholný orgán reprezentace v cizině, ČS. národní výbor, a stal se též jeho neoficiální hlavou. Osuský si však prosadil, aby sídlem této instituce stala Paříž, aby její členové (kromě Beneše) byli vybíráni z lidí, kteří žili v Paříži, a aby také všechny další vazby Národního výboru na Londýn byly minimální - což mělo svůj výraz mimo jiné v tom, že mezi osmi členy výboru chyběl Jan Masaryk.
V polovině listopadu 1939, kdy byl Národní výbor ustaven, se Masarykovo postavení pomalu začalo měnit. Nadále vystupoval jako soukromá osoba, ale lidé kolem ho začali brát jako symbol kontinuity první republiky. Na jaře 1940 se vyskytla možnost rozšířit Národní výbor o trojici londýnských členů. Mezi prvními byl Benešem delegován i Jan Masaryk. Po nacistickém vpádu Němců do Francie se i Národní výbor musel přesunout do Londýna.
První krok k vytvoření respektované politické reprezentace, na základě již by Britové posuzovali ČSR za svého spojence, byl vykonán. Druhým krokem byla nutná změna britské vlády k níž došlo po okupaci Francie. Na místo N. Chamberlaina nastoupil Winston Churchill a ten byl nakloněn jednat o čs. otázce.
Masaryk v této době pobýval opět v Americe, tudíž veškerá jednání vedl Beneš. Už 9.března 1940 oznámil Britům vytvoření exilové vlády v čele s Šrámkem, mezi jejími ministry Masaryk nechyběl. Britové tuto vládu uznali jako prozatímní - tedy jako čs. reprezentanta v zahraničí, odmítli se však bavit o příštích hranicích, a o tom jak bude obnovená ČSR vypadat. Cíle dostat se na úroveň ostatních exilových vlád - v Londýně působily vlády Norska, Holandska, Belgie a Polska - nebylo dosaženo a například Američané čs. vládu dál ignorovali. 23.července 1940 složila vláda slib a sešla se k prvnímu jednání - jemuž Masaryk nebyl přítomen; tímto datem formálně začíná jeho působení ve funkci čs. ministra zahraničních věcí, jež trvalo téměř osm let.
Britské uznání československé „prozatímní“ vlády z 21.července 1940 bylo víc než skromné, přesto se však jednalo o první podstatný diplomatický úspěch exilové vlády od Mnichova.
Dalším zlomovým okamžikem pro čs. prozatímní vládu bylo uznání jako politické reprezentace ze strany Sovětského svazu. Stalo se tak po 22.červnu 1941, kdy Hitler napadl Sovětský svaz a Moskva vzala na vědomí existenci prozatímní vlády v níž hledala spojence. Masaryk přednesl nabídku Sovětského svazu, kterou dostal prostřednictvím sovětského vyslance v Británii Rajského, britskému ministru zahraničí Edenovi. Reakcí na tuto skutečnost byla nabídka Edena, že jeho vláda taktéž uzná čs. vládu.
Bylo určeno, že smlouvu o uznání podepíše Masaryk se Sověty v poledne a s Edenem o čtyři hodiny později. Praktičtější význam měla smlouva s Ruskem: stálo v ní, že vlády si vymění vyslance, poskytnou si navzájem pomoc proti Němcům a čs. vláda vytvoří v SSSR svou vojenskou jednotku. Potom jel Masaryk k Edenovi. Britské uznání mělo pro čs. vládu jiný význam, dohoda o působení našich vojenských jednotek v Británii byla podepsána již o rok dřív. Vedle výměny vyslanců bylo plné britské uznání významné v tom, že je vyslovila britská vláda, která se hlavní iniciativou podepsala na mnichovské dohodě.
Ovšem, jak se později zjistil Beneš, ani v tomto uznání se vláda Jeho Veličenstva nevyslovila k otázce právní kontinuity a tím pádem ani k budoucím hranicím ČSR. Masaryk udělal tu chybu, že tento dokument přijal. Změna tohoto uznání trvala více než rok - 5.srpna 1942 Británie potvrdila ČSR v původních, předmnichovských hranicích.
3. Smlouva se Sovětským svazem
Československo-sovětská smlouva o přátelství a spolupráci z prosince 1943 byla od začátku do konce z čs. strany Benešovým dílem, Masaryk se její přípravy v podstatě neúčastnil a nebyl ani přítomen, když ji prezident odjel do Moskvy podepsat. Po dobu války to byl především Beneš, kdo tvořil zahraniční politiku, ministr Masaryk přebíral roli muže podepisujícího smlouvy (připravené Benešem) a doručujícího nóty diplomatů jiných zemí. Samostatně Masaryk působil prakticky jen při svých cestách v Americe; při pobytu v Londýně s Benešem pravidelně všechnu činnost konzultoval, a pokud se jeho a prezidentovy názory líčily, bez řečí se podrobil.
Britové stály proti podepsání smlouvy, v níž viděli zárodek vznikajícího bloku. Beneš se snažil jejich kategorické zamítání zvrátit, s čímž Masaryk plně souhlasil. Masaryk předkládal Benešovy plány ve vládě a Státní radě a pilně kritizoval Brity za jejich odmítavý postoj.
Dva měsíce před podepsáním smlouvy, 17.října 1943, odjel Masaryk na další dlouhodobou návštěvu do Ameriky, čímž se vyhnul cestě do Ruska a následnému podpisu. Smlouva byla mezi čs. londýnskými politiky přijata s nadšením. Všechny hlasy se shodly, že smlouvou je konečně zajištěna budoucí bezpečnost Československa.
Dne 19.září 1944 byl Masaryk pověřen vedením londýnského ministerstva obrany - v zastoupení gen. Ingra, který byl jmenován hlavním velitelem čs. armády. V samém Londýně si Masarykovo ministerstvo obrany podrželo svou důležitost až do jara 1945, protože kontrolovalo zpravodajskou službu a vysílačky, disponovalo finančními prostředky a řídilo lidi v čs. jednotkách na západní frontě i doma. Ovšem na příklad ve věci čs. jednotky na východní frontě nebyla jeho pravomoc téměř žádná. Události na východní frontě mohl Masaryk v podstatě jen sledovat. Masaryk ve funkci ministra obrany zůstal až do 4.dubna 1945, kdy byla jmenována košická vláda a kdy ho střídal Ludvík Svoboda. Londýnské ministerstvo obrany bylo posledním, jež na jaře 1945 ještě vyvíjelo činnost.
4. Poslední rok války
Na přelomu let 1944 a 1945, přesněji od 4.prosince 1944 do 17.ledna 1945, pobýval Masaryk na radu lékařů v sanatoriu. Ve funkci ministra zahraničí ho zastupoval Hubert Ripka a ve funkci ministra obrany jej po dobu jeho nepřítomnosti vystřídal Juraj Slávik.
Poslední déletrvající Masarykovo válečné „zmizení“ se od předchozích lišilo tím, že mu ministr sám dal jistou publicitu - zřejmě s ohledem na změněné poměry těsně před koncem války, kdy zájem o jeho osobu už byl takový, že nebylo možné zmizet nenápadně jako v letech 1942 nebo 1943: tehdy jen prezident Beneš věděl, kde ministr právě je.
Jako příklad Masarykova pracovního vypětí, i při jeho nepříliš dobrém zdravotním stavu, lze uvést jeho válečné členství v radě UNRRA. Masaryk tuto anglickou zkratku překládal do češtiny jako Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu. Tato organizace vznikla z americké iniciativy a v prvních poválečných měsících po osvobození Evropy nabídla válkou zničeným zemím potravinovou pomoc, ale i programy na obnovu zdevastovaného hospodářství. Od roku 1944 až do smrti zastával Masaryk funkci prvního náměstka předsedy rady UNRRA a podstatným způsobem se podílel na všech rozhodnutích této organizace. V únoru 1945 podepsal za čs. vládu s UNRRA smlouvu o poskytování pomoci.
KOŠICKÁ VLÁDA
Projevem ve Státní radě 23.února 1945 prezident Beneš ukončil činnost londýnské vlády a spolu s jejími členy se rozloučil s britským králem a kabinetem. Budoucnost londýnské reprezentace byla v této době nejistá. Od chvíle, kdy bylo stanoveno, že vláda se domů vrátí přes Moskvu a že příští vláda vzejde z jednání s moskevskými komunisty, neměl své místo v příští vládě jisté ani Masaryk.
Jako v roce 1940 se Masaryk i nyní ocital v dilematu určeném na jedné straně jeho ctižádostí, na druhé straně chutí vyhnout se odpovědnosti. Vyslanecké místo v Americe by jistě bylo blíž jeho povaze, umožnilo by mu pohybovat se ve známém prostředí, které považoval za svůj druhý domov; jakákoli práce v Praze naopak věštila politické konflikty a nezbytnost žit pod neustálou veřejnou kontrolou.
Cesta do Moskvy k jednání byla vůbec první cestou Masaryka do SSSR. Z březnové návštěvy Moskvy se Masaryk nevrátil do Prahy hned - z Moskvy letěl na zahajovací konferenci Společnosti Národů v San Franciscu. Hlavním cílem návštěvy Moskvy bylo sjednotit moskevský a londýnský odboj před návratem domů. Masaryk do průběhu jednání nezasahoval, jelikož zahraničněpolitická jednání vedl Beneš. Masaryk byl přítomen pouze závěrečnému zasedání.
O svém působení v nově vznikající vládě mluvil Masaryk s Klementem Gottwaldem. Tyto rozhovory - nejvýznamnější se uskutečnil 21.března 1945 - měli rozhodnout o tom, zda Masaryk ve vládě zůstane. Na konci těchto rozhovorů, ze kterých se Gottwald snažil získat svůj názor na Masarykovu osobu a jeho schopnost být v důležitém postavení. Po skončení rozhovorů nebylo pochyb, že Masaryk ve vládě zůstane. Navrhoval ho Beneš i komunisté, po konzultaci se Sověty, souhlasili. Masaryk si však vymínil, že do vlády vstupuje jako nepolitický ministr.
Vyvrcholením návštěvy v Moskvě v březnu 1945 byly závěrečné rozhovory představitelů obou zemí. Za čs. stranu se jich zúčastnili Beneš, Masaryk (který pouze podporoval názory již vyřčené Benešem), a velvyslanec Fierlinger a za stranu sovětskou Stalin, Molotov, Vyšinskij a Zorin. Beneš se vyslovil k odsunu sudetských Němců, vyjádřil se taktéž k předání Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu a i k rozvíjení vztahů mezi oběma zeměmi.
Tím rozhovory skončily. Členové vlády se pak přesunuli do Košic, kde byla 4.dubna jmenována nová vláda a o den později vyhlášen i její „košický“ program. Osm členů nové vlády „Národní fronty“ byli komunisté a většina ze zbylých se hlásila k socialistům. Chyběli zástupci Němců i Maďarů, stejně jako nejsilnější předválečná strana agrárníků.
ZAHRANIČNÍ POLITIKA
Koncepce zahraniční politiky po válce měla vytyčeny tři základní cíle. Tyto cíle navrhl a zpracoval Beneš, později na ně přistoupil i Masaryk. Beneš věřil, že po válce dojde k spolupráci mezi Východem a Západem, že se budou demokratizovat poměry v Sovětském svazu a že Německo přestane být nebezpečným sousedem. V praxi to znamenalo vy pořádat se s válečným dědictvím: za prvé provést vysídlení Němců a Maďarů, za druhé zajistit státní hranice a uzavřít spojenecké smlouvy, za třetí zajistit dlouhodobě bezpečnost země, hlavně spoluprací se Sovětským svazem.
V červenci 1945 dojednal Fierlinger (Masaryk byl ještě v Americe) podporu Sovětského svazu k myšlence odsunu. Vlastní rozhodnutí podepsal Fierlinger v Postupimi na spojenecké konferenci v srpnu 1945. 2.srpna 1945 vydal prezident Beneš ústavní dekret, jímž se němečtí a maďarští státní příslušníci zbavují občanství ČSR - pod tímto dekretem byli podepsáni: prezident Beneš a za členy vlády Masaryk, Fierlinger, Nosek a Svoboda. I v následujícím roce, kdy se organizovaný odsun rozběhl, se Masaryk k probíhajícím opatřením vyjadřoval s malou ochotou.
Druhou prioritou po roce 1945 byla nutnost zajištění státních hranic a uzavření spojeneckých smluv. Nejdelší hranici měla ČSR po válce s Polskem, stále přetrvávaly nároky na území v oblasti Těšínska, Oravy a Spiše. Tyto nároky se ještě rozrostly na oblasti, které Beneš požadoval od Německa, tedy na oblasti Šluknovska či Chebska. Vývojem událostí však Cheb i Šluknov zůstaly v ČSR a naopak německá území s českou menšinou (Kladsko, Hlubčicko, Ratibořsko), se po posunutí polských hranic k západu ocitla na polském území - a polská vláda je odmítla vydat.
V létě 1946 se v Paříži sešla mírová konference, na které se čs. diplomacie pokusila přednést své územní nároky vůči Polsku. Konference se sešla, aby zúčtovala s válečnými satelity Německa - Itálií, Maďarskem, Rumunskem, Bulharskem a Finskem; měla stanovit podmínky mírového vypořádání s nimi a dát vznik příslušným smlouvám. Konference se čs. požadavky vůbec nezabývala a odkázala je na dvoustranné rozhovory mezi oběma zeměmi. Na jaře roku 1947 byla podepsána čs.-polská smlouva, která založila novou spolupráci. Hranice bloku byly postaveny nad hranice jednotlivých států.
Čs. delegace, vedená Masarykem, na konferenci přednesla také problém odsunu Maďarů. Svého cíle, podpory ze strany velmocí, také nedosáhla. Bez velmocenského přispění byla naděje na úspěch v této otázce minimální. Masaryk se jednání o těchto deportacích neúčastnil nebo při nich mlčel. Pařížská konference přinesla historický neúspěch čs. delegace - nepodařilo se odsunout Maďary, ochladly vztahy Britů a Američanů vůči ČSR.
Z věcí, které jel Masaryk vyřešit na pařížskou konferenci, se nakonec podařilo přivést ke zdárnému konci jen smlouvu s Polskem, která byla nakonec podepsána na nátlak Moskvy na obě delegace. „Je to poprvé v dějinách obou zemí, kdy oficiální politika jde ruku v ruce s přáním jejich lidu,“ řekl po podpisu smlouvy Masaryk.
Počátkem roku 1947 se začalo soustavně vyjednávat o smlouvě s Francií. Prezident Beneš tuto smlouvu podporoval, jelikož si od ní sliboval vyvážení dosavadních vztahů na východě. Za čs. stranu vedl jednání Beneš nebo Clementis, za francouzskou stranu velvyslanec Dejean. Sovětské „ano“ čs.-francouzské smlouvě postupně ochabovalo, až se nakonec vytratilo. Masaryk jako ministr zahraničí neměl ve věci iniciativu ani vliv; po celou dobu jednání všechny své kroky konzultoval s Moskvou. V létě 1947 se o tuto smlouvu přestala zajímat Moskvu, od smlouvy odešla i Francie.
Hlavní poválečné cíle zahraniční politiky se tedy podařilo naplnit jen z části. Uskutečnit odsun se povedlo (u Němců) i nepovedlo (u Maďarů); uzavírání mezinárodních smluv stále více ovlivňoval Sovětský svaz; orientace na tuto zemi se stávala hlavním pilířem politiky, kterou měl vést Jan Masaryk.
MARSHALLŮV PLÁN
Marshallův plán, představený světu půlrok po nástupu do funkce, 5.června 1947, představoval hospodářskou podporu směřující k zajištění míru a politické stability. Vzhledem k síle americké ekonomiky se dalo předpokládat, že země zúčastněné na tomto plánu, se budou vyvíjet rychleji než státy sousední, což posílí jejich vazby na USA.
Mezi oznámením Marshallova plánu a termínem konference ministrů zahraničí, která měla zajistit budoucí spolupráci, zbývala krátká doba; ministři se měli do Paříže sjet 12.července. Pro čs. vládu to znamenalo sjednotit postup se sovětským a tuto koordinaci dostal na starost Masaryk.
7.července Masaryk potvrdil, po schůzce se sovětským chargé d´affaires Bodrov, jenž se o této otázce vyjádřil nepřesně, sovětský souhlas. Vláda na základě potvrzení odsouhlasila účast na plánu. Ovšem Gottwaldovi byla doručena zpráva, že se nedoporučuje plán přijímat. Gottwald si existenci této zprávy nechal pro sebe. Domníval se, že se mu při přímých jednáních podaří Stalina přesvědčit o přijetí plánu pro ČSR.
Na 9.července byl naplánován odlet do Moskvy. Delegaci tvořili členové vlády Gottwald, Masaryk a Drtina, gen. tajemník ministerstva zahraničí Heidrich a technický personál; v Moskvě se přidal čs. velvyslanec Horák. Masarykovy pocity před jednáním byly velmi rozporuplné: musel buď doufat, že diktátora přesvědčí nebo počítat s katastrofou. Dříve než začala oficiální jednání odjel Gottwald na návštěvu za Stalinem, když se vrátil postavil zbylé členy delegace před hotovou věc: Stalin nesouhlasí do Paříže se nejede. Masaryk, podle Drtinova svědectví, nebyl schopen slova. Pozdě v noci pak vyrazila delegace do Kremlu za Stalinem. Ještě v noci dala delegace příkaz vládě v Praze, aby účast na Marshallově plánu zrušila. Masaryk propadl melancholii a uklidňoval se hrou na klavír. Po návratu dal mnohokrát najevo, jak je výsledkem moskevských jednání zdrcen.
Odmítnutí Marshallova plánu cestu do náruče komunisnu urychlilo, protože po něm už zemi vlastně nezbývala jiná šance. Na pařížské konferenci se 12.července 1947 sešli zástupci pouze šestnácti evropských zemí - stejné, které dnes (s výjimkou Švýcarska) tvoří členské státy Evropského společenství.
ÚNOR 1948
Hlavní událostí týdne od 16.února 1948 se měla stát konference ministrů zahraničí Polska, Jugoslávie a ČSR, již Masaryk pořádal v Praze v úterý a ve středu 17. a 18.února. Konference měla deklarovat jednotu tří slovanských zemí a vyjádřit protest proti americké politice v Německu.
Masaryk nebyl o podání demisí 18.února prezidentu Benešovi informován. O demisi se dozvěděl od ministra Ripky, který mu 20.února zavolal a požádal ho, aby se k nekomunistickým ministrům připojil. Přestože demokraté s jeho odstoupením počítali, Masaryk se rozhodl ve vládě zůstat. Demisi podalo dvanáct ministrů z pětadvaceti. Třináctým měl být Masaryk, tedy tím, kdo měl rozhodnout, zda vláda padne , či nikoliv. Je možné, že i tato skutečnost mohla ovlivnit Masarykovo rozhodnutí nepodat demisi, on byl ten, který mohl rozhodnout zda dojde či nedojde ke krveprolití
24.února, při telefonátu s Gottwaldem, Masaryk Gottwaldovi na jeho otázku, zda zůstane ve vládě, nedal jednoznačně zamítavou odpověď. Tím nepřímo potvrdil, že ve vládě zůstane. Odpoledne se Masaryk vydal žádat o radu prezidenta republiky. Beneš takovou radu odmítl, odmítl nést odpovědnost za Masarykovo rozhodnutí, zda ve vládě zůstane či ne. V tuto chvíli se s Benešem názorově rozešel.
Pětadvacátého února v podvečerních hodinách krize skončila. Prezident Beneš přijal demisi části vlády a Gottwald předložil jména nových ministrů. Masaryk ve vládě zůstal. Nikdo se již zřejmě nedozví jaké skutečnosti k tomuto rozhodnutí vedly, ale pro mnoho lidí bylo jeho rozhodnutí šokem.
POSLEDNÍCH ČTRNÁCT DNŮ
V období mezi 25.únorem a 10.březnem 1948 vystupoval často s projevy, v nichž ujišťoval veřejnost i sebe, že podporuje změny, které byly nastoleny.
5.března se měla sejít Gottwaldova nová vláda na informativní schůzku. Masaryk při té příležitosti novinářům řekl: „S touhle vládou si rád zavládnu.“ Po návratu ze schůze naopak řekl tajemníku Špačkovi: „Pánové, to je vláda, to je strašný.“
Vedle svých tajemníků, nejčastěji hovořil s gen. sekretářem ministerstva zahraničí Heidrichem. 27.února se mu údajně svěřil se svým plánem spáchat sebevraždu, což hned následující den vyvrátil plány na odboj v exilu.
6.března odjel Masaryk do Sezimova Ústí za prezidentem Benešem k poslednímu zásadnímu rozhovoru. Masaryk opětovně požádal Beneše o radu a ten odmítl nadále poskytovat ministrovi své rady. V neděli 7.března převzal Masaryk v otcově zastoupení pamětní medaili v Praze na Staroměstském náměstí. V podvečer odjel do Lán k otcovu hrobu. V pondělí 8.března přijal amerického velvyslance, pak čs. delegáta ve Spojených národech Vladimíra Houdka.Večer se zúčastnil slavnostního večera konaného v Divadle 5.května V úterý 9.března jednal s generálem Hasalem, v Sezimově Ústí navštívil prezidenta při příležitosti představení nového polského velvyslance. Odpoledne přijímal návštěvy ve svém bytě v Černínském paláci. Ráno, ve středu 10.března, byl Jan Masaryk nalezen mrtev pod okny svého bytu v Černínském paláci
ZÁVĚR
Závěrem bych jen chtěl říci, že Jan Masaryk prožil, podle mého názoru, velmi pozoruhodný život. Nejen tím, že byl synem velmi známého a uctívaného otce, který mu nejednou spíše zkomplikoval jeho život. Jan Masaryk se dokázal také sám postarat o to, aby jeho život nabyl příliš fádní a jednoduchý. Možná to bylo zapříčiněno jeho popularitou mezi lidmi, možná si svůj život naplánoval. Každopádně za tímto člověkem stojí ohromný kus práce, který se podaří jen málokomu.
Jistě, udělal také spoustu chyb, ale bez těch chyb by to nebyl on Jan Masaryk. Nikdo ovšem nemůže popřít, že Jan Masaryk byl jedním z nejlepších politiků, které naše republika za dobu své existence poznala.
Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk - Pravdivý příběh
Vydala Mladá fronta v Praze roku 1998
Vladimír Vaněk: Jan Masaryk
Vydalo nakladatelství TORST v Praze roku 1994
Robert Kvaček: Československý rok 1938
Vydalo nakladatelství Panorama v Praze roku 1988
Karel Kaplan: Pět kapitol o Únoru
Vydalo nakladatelství DOPLNĚK v Brně roku 1997
Jan Masaryk: Volá Londýn
Vydalo nakladatelství Práce v Praze roku 1946
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Stáhnout -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát