Hl.strana - Maturitní otázky - Referáty (Moje referáty) - Plesy (Tipy,Firmy) - Vysoké školy - Kurzy - !SHOP!

SKLO, KERAMIKA

Info - Tisknout - Poslat(@) - Stáhnout - Uložit->Moje referáty - Přidat referát

Kdo bude vítěz letos?  NOMINUJTE - stránky v kategoriích:
 Nejlepší: Tablo - Školní časopis na webu - Školní webové stránky - Třídní stránky - Profesorské stránky

Autorem je Michal Soukup (migon@atlas.cz)
Referát/slohovou práci je možno uveřejnit pouze na stránkách www.maturita.cz jehož provozovatelé mají výhradní právo na distribuci na internetu.
Jakékoliv jiné využití kromě odevzdání ve škole či použití jako podkladů pro jiné práce bude bráno jako porušení autorských práv, které se na toto dílo vážou.
Tato práce byla hodnocena známkou 1. :-) .
PS: kontrolujte po mě pravopisné chyby jsem na CJ prase.


SKLO, KERAMIKA,
Výroba skla patří do odvětví silikátového průmyslu, čili průmyslu založeném na chemických sloučeninách křemíku.
V horninách, které jsou hlavní surovinovou základnou, má největší význam oxid křemičitý SiO2 Slučuje se s mnoha kovovými prvky (vápníkem, hliníkem, sodíkem, draslíkem, hořčíkem, železem). Společným technologickým znakem silikátových výrob je žárový proces. Sklářský průmysl je na našem území velmi rozvinutý a má bohatou tradici opírající se o bohatou surovinovou základnu kterou tvoří kromě zásob sklářského písku a kaolínu keramické jíly, křemence, živce, čedič, vápence, dolomity aj. Výrobky silikátového průmyslu se uplatňují v mnoha odvětvích výroby a tvoří široký sortiment spotřebního zboží.
Cement, vápno, hrubá keramika a stavební sklo patří mezi základními stavebními materiály.
Žáruvzdorné vyzdívky používají hutě a průmyslová topeniště.
Technické sklo a keramika se uplatňují v elektrotechnice, v chemickém a potravinářském průmyslu.
Spotřební sklo a keramika dotvářejí životní kulturu našeho obyvatelstva a jsou významným vývozním artiklem.

Sklo
Sklo je tuhý roztok kovových oxidů v oxidu křemičitém. Vlastnosti skla,
jako je barva fyzikální a chemická odolnost závisí na jeho chemickém složení. Vhodnou skladbou surovin vytváříme požadované vlastnosti technických skel.
Chemicky nejjednodušší je křemenné sklo z roztaveného SiO2. Propouští ultrafialové paprsky, má výbornou chemickou i tepelnou odolnost, snese prudké ochlazení, aniž popraská. Vysoká tavicí teplota 1800 °C omezuje jeho výrobu na laboratorní potřeby a speciální žárovky.
Přidáním alkalických sloučenin (sody, potaše), které působí jako tavivo, výrazně klesne tavicí teplota SiO2, avšak zhorší se vlastnosti vzniklého skla. Je rozpustné ve vodě a pod názvem „vodní sklo“ slouží k ohnivzdorným nátěrům a jako pojivo do tmelů a slévárenských písků.

Největší technický význam mají skla stabilní (nerozpustná).
Osvědčené stabilizátory jsou oxidy: vápenatý, olovnatý a hořečnatý. Do skla se přidávají bud´ čisté, nebo jako uhličitany. Technická skla jsou nejčastěji třísložková:
sklotvorný činitel
+ tavivo
+ stabilizátor.
Pro průmyslové zpracování se ustálily tyto typy skel:


Sodno-vápenaté (francouzské) sklo se vyrábí tavením sklářského písku se sodou a vápencem. Je nejlevnější, a proto nejrozšířenější. Vyrábějí se z něho láhve, lisované užitkové sklo a sklo stavební.
Draselno-vápenaté sklo (český křišťál) vzniká tavením písku s potaší a vápencem, Je tvrdší, hůře tavitelné, lesklé a stálé. Hodí se pro výrobu chemického a stolního skla. Nahrazením části potaše sodou vzniká sklo sodno-draselno-vápenaté, které se nejhojněji využívá pro výrobu levného stolního zboží.
Draselno-olovnaté (anglické) sklo se připravuje tavením písku s potaší a oxidy olova. Je měkké, má vysoký lesk a lom světla (optické sklo). Obsahuje-li sklo okolo 25 % oxidu olovnatého (PbO), mluvíme o olovnatém křišťálu, který se zdobí broušením. Skla s vysokým podílem Pb0 vynikají lomem a barevným rozptylem světla. Vybroušené kaménky se vsazují do bižuterie jako "štras".
Skla boro-křemičitá mají část sklotvorného SiO2 nahrazenu oxidem boritým. Přísada oxidu hlinitého zvyšuje jejich pevnost a zlepšuje zpracovatelnost skloviny.
Boro-silikátová skla jsou žáruvzdorná a chemicky odolná. Slouží jako sklo laboratorní a varné sklo pro domácnost (Sial, Simax).
Skla horninová vznikají tavením krystalických hornin s alkáliemi. Z čediče a znělce se vyrábějí tmavá skla na pivní láhve. Tavený čedič je surovinou pro výrobu dlaždic s vysokou odolností v oděru a rour odolných vůči kyselinám. Čedičová vlákna vynikají tepelnou a zvukovou izolací.




Sklářské suroviny
Podle funkce při tvorbě a vlastnostech skla rozlišujeme suroviny základní
Kyselé - které mají význam sklotvorný;
Zásadité - tj. taviva a stabilizátory;
Několikasložkové - jako jsou střepy a horniny. Které zlepšují vlastnosti skloviny a usnadňují tavení.
Pomocné suroviny jsou čeřící, odbarvovací, zakalovací a barvící. Jakost surovin hodnotíme podle čistého obsahu základní látky a obsahu nežádoucích příměsí.

Kyselé - sklotvorné suroviny
Sklářský písek (zrnitý křemen SiO2) se hodnotí podle čistoty, obsahu železa (železo zbarvuje sklovinu zeleně) , na velikostí a tvaru zrn závisí tavitelnost. Písek pro optické sklo nesmí obsahovat víc než 0,01 % oxidu železitého.
Oxid boritý zlepšuje tepelnou a chemickou odolnost skel. Do sklářského kamene se přidává jako kyselina boritá nebo borax.

Zásadité suroviny
Kalcinovaná soda (Na2CO3) patří mezi nejdůležitější tavivo. Žárem a kyselým prostředím se v peci rozkládá. Unikající CO2 sklovinu míchá a čeří. Potaš (K2CO3) je zdrojem oxidu draselného do křišťálových skel určených k broušení.
Vápenec (CaCO3) a dolomit (CaCO3.MgCO3) jsou nejlevnější stabilizátory, a proto také nejpoužívanější. Zvyšují odolnost skla vůči vodě a chemickým vlivům, oxid hořečnatý navíc zlepšuje zpracovatelnost skloviny ve formách.
Oxid olovnatý se do vsázky přidává jako suřík (Pb3O4) a klejt (PbO). Částečně se dá nahradit levnějším oxidem barnatým.

Několikasložkové suroviny
Obsahují kromě oxidu křemičitého a složek zásaditých i oxid hlinitý, který je hlavním nositelem dobrých chemických a mechanických vlastností levných horninových skel. Živce jsou křemičité horniny hlinito-sodné nebo hlinito-draselné. Horniny vyvřelé (znělec, čedič, žula) se přidávají podle druhu vyráběného skla. Světlé žuly poskytují i bezbarvá skla, ostatní většinou zbarvené lahvové sklo.
Skleněné střepy, jichž se přidává až 30 %, uspoří suroviny, zkracují tavbu

šetří energii i tavicí pánve. Střepy ze sběru se třídí. Nutno podotknout, že sklo se ve sběrnách nevykupuje, ale pouze řekl bych: „Vybírá“ takže recyklace skla je nedostatečná. Také recyklace v podobě vratných láhví není nijak uspokojující i přesto, že je to běžná praxe v zemích EU.
Recyklace skla velmi šetří zdroje a to jak surovinové tak i energetické opět máme co dohánět!
Pomocné suroviny
Na tvorbě skloviny se pomocné suroviny podstatně nepodílejí.
Čeřiva odstraňují ze skla bublinky a zároveň ho i čistí.
Odbarvovací látky odstraňují žlutá a zelená zbarvení po nečistých surovinách. Žluté zbarvení po železe překrýváme burelem (MnO2), který barví sklovinu do fialova. žlutá + fialová tvoří neutrální šed'.
Látky zakalující, potřebné k výrobě mléčných osvětlovacích a obkladových skel, jsou nejčasněji sloučeninami fosforu a fluóru (kazivec, kryolit).
Látky barvící jsou převážně oxidy kovů. Zabarvení závisí i na prostředí v peci. Například oxid železa barví sklovinu v redukčním prostředí zeleně, v oxidačním prostředí do hněda. Zeleně zbarvují i oxidy chrómu, uranu a vanadu. Modře zbarvuje oxid kobaltu. Rubínově červenou barvu dává sklovině oxid měďný a koloidně rozptýlené zlato, světlejší červenou selen a kadmium. Žluté zabarvení vyvolávají stříbro, cer a titan. Jemné odstíny luxusního skla se docilují přídavkem kovů vzácných zemin (praseodym. neodym).





Výroba a zpracování skloviny
Směs upravených a navážených surovin se v plynové peci kde se při teplotách až 1500 °C roztaví na řídkou sklovinu, která se vyčeří. Pro řemeslné zpracování se sklovina odebírá sklářskou píšťalou. Mechanizace a automatizace výroby obalového a plochého skla vedly ke konstrukci velkokapacitních průtokových pecí vanových ty mají denním výkon až 200 tun skloviny. Vytápějí se plynem s tepelnou účinností 15 až 20%. Příhřevem s přímým průchodem elektrického proudu taveninou (sklovina působí jako topný odpor) vzroste jejich tepelná účinnost až na 70 %.

Čirá sklovina se nechá zchladnout na pracovní teplotu asi 1200 °C. Ze žhavé viskózní skloviny lze výrobky vyfukovat, odlévat, válcovat, lisovat nebo táhnout v podobě tabulí, trubek a vláken. Podle tvaru výrobku se rozlišuje sklo duté (foukané), ploché a speciální (např. figurky tvářené s pomocí kahanu, mačkané korále).
Duté sklo (láhve, sklenice, nápojové sklo, žárovky) se tvarují ručním nebo strojním foukáním.
Po oddělení od píšťaly (ta se používá k ručnímu foukáni skla) postupuje výrobek do chladicí pece, kde několik hodin chladne, aby se ve skle vyrovnalo vnitřní pnutí jinak by totiž sklo popraskalo. Ostré okraje se zabrušují. Tak se vyrábí sklo umělecké a stolní užitkové. Obalové sklo vyrábějí složité foukací automaty a lisy opatřené kovovými formami.

Ploché sklo se dnes vyrábí strojním tažením, litím, válcováním a plavením.
Tažením vznikají slabší okenní tabule. Nepřetržitý pás skloviny je vytahován z vany vzhůru dvojicí azbestových válečků. Vychladlý pás se řeže na tabule, které se prokládají papírem a balí do latění.
Litím se zhotovují silné tabule výkladních skříní. Sklovina vytéká na litinový stůl ohraničený lištami a vyrovnává se vyhřívaným válcem. Surové vychlazené tabule se musí brousit a leštit.

Válcováním se vyrábí zrcadlové sklo. Sklovina vytéká z vanové pece mezi chlazené vodorovné válce, které ji vyrovnávají v desku. Po průchodu chladicí peci se tabule z obou stran brousí a leští. Při válcovaní lze do tabulí vtlačovat vzor nebo vkládat drátěné pletivo.
Převratnou změnu výroby zrcadlového skla přinesla technologie plavení. Vláčný pás skloviny se přivádí v komoře s netečnou dusíkovou atmosférou na hladinu kovové lázně (cínu, hliníku, olova). Na roztaveném kovu získá tabule z obou stran ideálně hladký povrch.




K zasklívání dopravních prostředků se vyrábí sklo bezpečnostní. Je vrstvené s plasty (Thorax), které zamezují rozpadnutí šavlovitých střepin. Tvrzené bezpečnostní sklo se získá zahříváním zrcadlového skla nad teplotu měknutí a rychlým ochlazením. Vyvolané vnitřní pnutí vytvoří při nárazu drobné tupohranné úlomky, které nezpůsobují vážná zranění.


Zušlechťování skla
Na zahraničních trzích je velice ceněno sklo české výroby které má v naší krajině velikou tradici. Sklo se zušlechťuje broušením, rytím, leptáním nebo malbou.

Broušení zdůrazňuje čirost, lesk, lom a rozklad světla především u silnostěnného křišťálu.
Obrušováním se vytvářejí ostré hrany a vyrovnávají nepravidelnosti tvaru technického a užitkového skla (dna, okraje). Broušené vzory vznikají řezem do povrchu skla pomocí profilovaného brusného kotouče.
Řezy se leští směsí kyseliny fluorovodíkové a sírové.
Rytí (gravírování) patří spolu s jednoduchým matným brusem k nejjemnějším technikám zdůrazňujícím křehkost tenkostěnných nápojových souprav tvrdého českého křišťálu.
Rytec přikládá sklo k malým, rotujícím měděným kotoučkům, na které se nanáší brusný prášek s olejem. Rytí diamantem patří k vrcholům ryteckého umění (figurální vzory na vázách).
Leptání se provádí kyselinou fluorovodíkovou. Vzor vyrytý na plochách skrytých kyselinovzdorným voskem se zahloubí ponořením do lázně. Ručně do vosku ryjí dekory jednotlivých uměleckých kusů. Při sériové výrobě souprav s čárovými motivy přenáší vzor do vosku pantograf nebo gilošovací stroj. Leptáním ploch se sklo též matuje.

Lazura představuje zabarvení skla pronikáním kovových iontů do povrchu skloviny. Na čirou sklenici nebo vázu se nanese barvící směs. Při vypalování v peci zbarvují solí stříbra sklo žlutě, sloučeniny mědi žlutozeleně, černě a červeně (podle prostředí v peci).
Malování využívá k vytvoření barevných vzorů prášků lehce tavitelných skel s terpentýnovou silicí. Vypálením prášek sline na průhledný plasticky vzor nebo neprůhledný smalt.
Zlacení -je založeno na spojení částic zlata jemně rozptýlených v organickém pojivu, které se po nanesení (štětcem nebo razítkem) v peci spálí. Zrcadla a vakuový prostor termosky se pokovují redukcí stříbra z dusičnanu stříbrného.









Sortiment skleněného zboží

Užitkové sklo představuje výrobky pro běžné denní používání. Musí být funkčně, technicky a esteticky dokonalé, neboť většinou plní zároveň funkci dekorační.
Stolní sklo je převážně foukané a lisované. Vyrábí se ze sodno-draselné skloviny, dražší z olovnatého křišťálu. Nejpočetnější sortimentní skupinou je sklo nápojové, kompotové misky a mísy. Výčepní restaurační sklo má objem vyznačený ryskou.
Varné sklo nachází v domácnostech stále větší oblibu. Vaří se v něm stejnoměrně, přípravu jídla lze sledovat, je hygienické a estetické. Vyrábí se z botu-silikátového skla (tenkostěnné čajové a kávové soupravy a silnostěnné pekáčky). Z varného skla jsou i termosky. Skleničky a misky Durit kalené prudkým ochlazením nejsou žáruvzdorné, avšak odolávají nárazům.
Obalové sklo je z nejlevnější bílé, polobílé nebo zabarvené skloviny. Zpracované foukáním. U láhví je velice důležitá pevnost a lehkost. Konzervárenské sklenice jsou ze skloviny, která zaručuje odolnost vůči teplotě při sterilizaci.
Krystalerie tvoří přechod mezi užitkovým a ozdobným sklem. Jde o svícny, popelníky, vázičky vyrobené lisováním ze sodno-draselného a olovnatého skla.

Osvětlovací sklo musí splňovat podmínky jako odolnost při náhlém rozdílu teplot dobrý rozptyl světla a jeho propustnost. Luxusní lustry jsou z olovnatého křišťálu.
Ozdobné sklo je již odedávna nejvíce ceněno. Tvaruje se ručně u sklářské pece jako sklo hutnické. Je typické hladkými oblými tvary, silnou stěnou a barevnými efekty.
Figurky a bižutérie se vytvářejí z tyčinek a trubiček u sklářského kahanu.

Jablonecké zboží patří k našim nejvyváženějším sklářským výrobkům.
Perly se vyrábějí z trubiček foukáním do forem, korále a knoflíky se lisují z natavených barevných tyčinek.
A pak se dále zušlechťují.


Technické sklo - laboratorní chemické sklo, teploměry, misky a odměrné nádoby. Jde zejména o potrubí a aparatury pro chemický a potravinářský průmysl (mlékárny, mlýny), aby bylo možné zrakem kontrolovat probíhající děje. Chemickou netečností musí vynikat aparatury k výrobě léků a stejně tak ampulky k jejich uchovaní.
Stavební sklo velmi ovlivnilo konstrukci a technologii staveb. Hlavně kvůli své dobré tepelné izolaci, te se dosáhne vrstvením skla nebo se využívá skelná vata. Kalené cihly s vysokou pevností dovolují stavbu nosných sklobetonových stěn a kleneb. Ke krytí střech se používá laminátů ze skelné tkaniny a polyesterových pryskyřic nebo měkkého asfaltu.



Vady skla
Neprotavené kaménky písku, šmouhy s nestejným lomem světla a bublinky vznikají nedostatečným promísením skloviny. Při tvarování se na skle mohou vyskytnout další vady trhliny, rýhy, vrásky, ostré švy, zapečené kaménky aj. Špatně chlazené sklo nemá zjevné vady, ale vnitřním pnutím snadno puká. Mnoho vad má původ v zušlechťování. K nejčastějším patří vyštípnutý okraj nebo potrhaný brus. Během skladování ve vlhku dochází ke ztrátě lesku. Z hygienického hlediska se sleduje obsah vyloužitelných jedovatých těžkých kovů (u skla na nápoje, termosek apod.).




Keramika


Rozdělení keramiky
Keramika se vyrábí z hlinito-křemičitých jílů ,ten vytváří s vodou tvárlivou směs, která se po vypálení v peci mění na ve vodě nerozpustnou hmotu - keramický střep. Za přítomnosti žáru v peci dochází k chemickým reakcím a rozkladu jílovitých složek odpařující voda zanechává ve hmotě póry. Lehce tavitelné přísady (živec) propojí tuhé částečky jílů a křemene, póry se uzavírají, až dojde ke slinutí.
Teplota slinutí - stav, kdy se střep zpevňuje a zhutňuje, aniž ztrácí tvar.
Keramika se běžně se rozděluje podle střepové hmoty.
Jemná keramika má tenký a jemnozrnný střep (porcelán a bílá kamenina, laboratorní a zdravotnická keramika včetně obkládaček).
Výrobky hrubé keramiky používané ve stavebnictví a v průmyslu mají střep silný a hrubozrnný (cihlářské zboží apod.). Hrubá keramika se používá i k vyzdívání pecí (žáruvzdorné zboží).
Dalším zásadním hlediskem pro dělení keramiky je nasákavost střepu.

Pórovitá (průlinčitá) keramika s nasákavostí nad 5 % představuje nejširší skupinu keramických výrobků. Jelikož střep propouští kapaliny a plyny opatřují se výrobky z této keramiky glazurou ,aby mohly být běžně používány. Bělina a výrobky žáruvzdorné.
Slinutá (hutná) keramika s nasákavostí pod 5 % je sklovitě tvrdá, kovově zvoní, má vysokou mechanickou pevnost a odolává kyselinám. Nepropouští kapaliny ani plyny. Výrobky se vypalují při vyšších teplotách do maximálního sunutí těsně pod bodem měknutí. Je to porcelán, kamenina a některé žáruvzdorné hmoty.


Keramické suroviny a jejich úprava
Základní keramickou surovinou jsou tvárlivé jíly a hlíny. Jejich tvárlivost je podmíněna schopností vázat vodu, která se při sušení a pálení opět ztrácí. Při tom se mohou smrštit (až o 12 %) často mohou praskat. Praskání a velkému smršťování zabraňují tzv. netvárlivé suroviny, které se objemově nemění. Jsou to ostřiva (křemen, šamot) a taviva (živec, vápenec). Vedlejšími keramickými surovinami jsou glazury a barvící látky.
Podstatu tvárlivých surovin tvoří vodnaté křemičitany hlinité (kaolinu) ze zvětralých živcových hornin. Tvárlivost způsobují částice, mezi kterými se drží voda a rosolovité látky zvané gely. Nejčistší tvárlivou surovinou jsou kaolíny.


Náš sedlecký kaolín je světovým standardem. Více příměsí mají jíly a nejvíce hlíny. Pro jednotlivá odvětví keramických výrob dělíme tvárlivé suroviny na:
§ kaolín, který se vypaluje na bílý, sunutý, průsvitný střep;
§ hrnčířské hlíny se žlutým a světle hnědým pórovitým střepem;
§ cihlářské hlíny s nízkotavítelným červenohnědým pórovitým střepem;
§ kameninové jíly s hutným, neprůsvitným střepem;
§ žáruvzdorné suroviny, které mají teplotu tání nad 1580 °C.

Ostřiva mají vyšší teplotu tání, takže vytvářejí kostru keramického výrobku.
Taviva snižují tvárlivost jílů, avšak v žáru spojují svou snadnou tavitelností tvárlivé složky s ostřivy.





Umělecké a řemeslné výrobky se formují z těsta volnou rukou nebo vytáčením na hrnčířském kruhu. V průmyslu vytváří automatický hrnčířský kruh pomocí forem a šablon stolní nádobí či hrnčířské výrobky (květináče, vázičky) vysokou rychlostí.


Obkládačky, dlaždice, elektrotechnická keramika a žáruvzdorné tvarovky se lisují silným tlakem z navlhčené sypké hmoty.
Litím do sádrových forem se vytvářejí duté, tvarově složité předměty (konvice, sošky, zdravotní keramika). Lící hmota, ztekucená alkáliemi se nalévá do sádrové formy která vysaje vodu. Zahuštěný kal vytvoří stěnovou vrstvu a po dosažení žádané síly stěny se přebytečný kal vylije. Tím vznikne dutina.
Roury se tvarují tlakovým a odstředivým litím
Sklářské pánve dusáním šamotové hmoty do forem.
Izolátory pro vysoké napětí se soustruží za sucha z vylisovaného polotovaru.
Vyformované keramické výrobky obsahují až 35% vody. Rychlým odpařením by odpařující se voda během pálení výrobky potrhala proto na tvářecí linky navazují tunelové sušárny. K sušení se využívají infračervené paprsky nebo vysokofrekvenční elektrický ohřev.
K výrobě hrnčířského zboží, technické a hrubé keramiky stačí jeden výpal. Jemná keramika se vypaluje jednou při teplotě 1000° C po nanesení glazury vypaluje podruhé (do slinutí). Malba, zlacení a obtisky se vypalují potřetí. Zboží uložené na vozících projíždí nejprve pásmem sušicím, předpalovacím, žárovým a chladicím.
Glazování zvyšuje hladkost, trvanlivost a nepropustnost povrchu. Průhledná glazura zdůrazňuje bílou barvu střepu, neprůhledná střep zakrývá a zbarvuje. Glazury mají podobné složení jako střepová hmota, ale s větším podílem taviv a navíc s barvícími oxidy kovů. Nanášejí se po prvním pálení. Pro slinuté zboží (porcelán) se používají tvrdé glazury s vysokou teplotou tání (1200 až 1500 °C). U průlinčitého zboží (obkládaček) je teplota přežahu vyšší než teplota konečného výpalu pracuje se s měkkými, snadno tavitelnými glazurami (do 3 000 °C). Na výrobky se glazura nanáší máčením, poléváním nebo stříkáním. Krystalické glazury s větším obsahem oxidu zinečnatého vytvářejí na zboží ledové květy. V glazurách používaných v nápojových a jídelních souprav se sleduje obsah vyloužitelných těžkých kovů (Pb, Zn, Cd, Ba).
Potahování (engoba) spočívá v nanesení vrstvy ušlechtilejší hlíny na základní hrubší střep (kachle, fasádní cihly). Engoba se vypaluje se střepem najednou a nemá lesklý povrch.
Malba pod glazurou je trvanlivá, avšak okraje jsou lehce rozpité v glazuře.

U porcelánu snáší vysokou teplotu druhého výpalu nejlépe kobaltová modř (např. u tak zvaného, cibuláku).

Konečná úprava keramického zboží spočívá v třídění podle jakosti, rovnosti ploch, barevného odstínu, zabrušují se dna a okraje. zalešťují matné skvrny.


Sortiment keramického zboží
Porcelán je nejušlechtilejší keramický materiál.
Tvrdý porcelán (evropský) obsahuje asi 50% kaolínu, 25% křemene a 25% živce. Vypaluje se při teplotě 1350 až 1450°C.
Měkký porcelán (čínský) s vyšším obsahem taviv se může při teplotě 1200 až 1300°C vypalovat jen jednou. Podle použití rozlišujeme porcelán ozdobný, užitkový a technický.
Ozdobný se vyrábí jako jednotlivé kusy nebo série (sošky, figurky, vázy, svícny apod.). V současném výtvarném pojetí se zdůrazňuje krása porcelánového střepu v jednoduchých hladkých liniích, avšak stále jsou oblíbené i figurální stolní vzory starší, zejména rokokové, které proslavily míšeňskou manufakturu.
Užitkový porcelán slouží pro denní potřebu (jídelní a nápojové soupravy a varný porcelán). Z dekorů zde převažují zlatý a barevný proužek, častý je obtisk.
Technický porcelán se vyrábí pro elektrotechnické a laboratorní účely, proto rozhodujícími ukazateli jakosti jsou izolační schopnost, mechanická, chemická a tepelná odolnost.
Kamenina má slinutý, neprůsvitný střep.
Jemná kamenina s bílým střepem, zvaná též porcelánová (Diturvit), se vyrábí dvojím pálením z bílého jílu, kaolínu a ostřidel. Z jemné kameniny se vyrábí sociální keramika (umyvadla a klozety). Obyčejná kamenina je buď stavební (kanalizační roury, dlaždice), hospodářská (žlaby, napáječky), nebo chemická, ta odolává kyselinám a jiným žíravinám (reakční věže, nádoby, míchadla). Pro elektrotechniku se zhotovují kameninové izolátory.
Pórovina s bílým střepem slouží k výrobě levnějších druhů nádobí a obkládaček.


Hrnčířské zboží charakterizuje barevný pórovitý střep vyrobený z nízkotavitelných hlín. Zdobí se barevnou glazurou, engobou a malbou. Dělíme jí na obyčejnou (květináče) a varnou (hrnce, pekáčky). K hrnčířským výrobkům počítáme i lidovou keramiku.
Cihlářské zboží má typický hnědočervený pórovitý střep od hlíny silněji znečištěné sloučeninami železa. K plným cihlářským výrobkům se řadí cihly (normálky), kabřince (slinuté cihly), odlehčené cihly a tašky. Duté zboží zahrnuje děrované cihly, drenážní trubky, stropní tvarovky, duté cihly a plotovky. Lícovky jsou přesné fasádní cihly určené ke stavbě neomítaného zdiva. Hurdisky jsou podélně děrované cihelné trámce na stropy a překlady.
Žáruvzdorná keramika určená ke stavbě průmyslových pecí, topenišť, potrubí pro horké plyny a jiná tepelná zařízení má teplotu tání vyšší než 1580°C.
Vyžaduje se malá pórovitost. Stálost objemu a únosnost v žáru. Vyrábí se z žáruvzdorných jílů, kaolínu, křemence, bauxitu, magnezitu, dolomitu aj. Kromě žáruvzdornosti -je sledovaným ukazatelem chemická reakce. Šamotové výrobky slouží k vyzdívkám topenišť, keramických a sklářských pecí.
Dinasové zboží představuje typické kyselé vyzdívky, které obsahují až 90 % drceného křemence (SiO2,) spojeného vápnem.
Magnezitové zboží má název odvozen ze základní suroviny magnezit (MgCO3). Patří k zásaditým vyzdívkám pro ocelářské a cementářské pece.
Korundové výrobky složené až z 95 % čistého AI2O3 mají kromě vysoké žáruvzdornosti nepatrnou tepelnou roztažnost (izolátory zapalovacích svíček.
Sikarbidové výrobky jsou z krystalů karbidu křemíku spojeného žáruvzdorným jílem. Mají desetkrát větší tepelnou vodivost než šamot a používají se ke stavbě pecí s vnějším topením.
Cermety patří k novodobým žáruvzdorným materiálům. Spojují v sobi vlastnosti kovů s tvrdostí a žáruvzdorností keramiky. Jsou z nich vyrobeny topné elektrické odpory, lopatky plynových turbín, spalovací komory proudových a raketových motorů.



Zdroje: Zbožíznalství I. Pro obchodní akademie a ostatní střední školy
Ing. Karel Cvrček
Fortuna 1999
Vydání: Čtvrté vydání ve FORTUNĚ druhé upravené

PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT