Hl.strana - Maturitní otázky - Referáty (Moje referáty) - Plesy (Tipy,Firmy) - Vysoké školy - Kurzy - !SHOP!

Schizofrenie

Info - Tisknout - Poslat(@) - Uložit->Moje referáty - Přidat referát

Kdo bude vítěz letos?  NOMINUJTE - stránky v kategoriích:
 Nejlepší: Tablo - Školní časopis na webu - Školní webové stránky - Třídní stránky - Profesorské stránky

SCHIZOFRENIE
Obsah :

1. Úvod
2. Porucha myšlení
3. Poruchy afektivity
4. Autismus a ambivalence
5. Průběh onemocnění
6. Formy schizofrenie
6.1 Paranoidní schizofrenie
6.2 Hebefrenní schizofrenie
6.3 Katatonní schizofrenie
6.4 Simplexní schizofrenie
7. Sociální význam schizofrenie
8. Dětská schizofrenie

-------------------------------------------

1. Úvod

Schizofrenie je duševní porucha, která se projevuje charakteristickým narušením myšlení a vnímání, poruchou emotivity a osobnostní integrity. Patří k nejzávažnějším psychickým poruchám.
Postihuje 0,2 – 1% populace ve všech zeměpisných oblastech světa a u všech rasových skupin. Nemoc existovala odedávna, ale její název i přesnější vymezení prošly delším vývojem.
Etiologie schizofrenie je různorodá, obecně jde o důsledek vzájemného působení dědičných dispozic a vyvolávajících podnětů Dědičná dispozice se projevuje určitou změnou ve struktuře i funkci mozku. Může jít např. o strukturální změny mozku, které jsou důsledkem odchylky propojení atd. Takto disponovaný člověk bývá zvýšeně zranitelný i běžnými vlivy, má obecně nižší frustrační toleranci, i zátěže běžně v životě působící u něj mohou vyvolat schizofrenní onemocnění. Takovou zátěží může být např. určitý neúspěch, odmítnutí partnerem, zklamání z nenaplnění nějaké představy, odloučení od rodiny, nová role (např. vstup do zaměstnání). úmrtí blízkého člověka atd. Souhrnně řečeno, může to být cokoli nového, odlišného od dosavadního stereotypu. Reakce ve formě onemocnění je zcela jednoznačně nepřiměřená, je zřejmé, že zde hraje významnou roli určitá dispozice nemocného. Lze říci, že problém nespočívá v zátěži, ale ve způsobu, jakým ji jedinec zpracuje. Nejčastěji jde o akceleraci a rozšíření již dříve existujících hraničních variant psychických projevů.
Schizofrenie vzniká nejčastěji v mladém věku, v rozmezí 16 – 25 let. To znamená, že se obyčejně objevuje v době přechodu k dospělosti, kdy se člověk odpoutává od své původní rodiny a osamostatňuje se. Jedinec disponovaný k onemocnění schizofrenií to zpravidla nedokáže a zůstává i nadále závislý. Nemoc se však může projevit i později, do 45. roku věku. Výskyt onemocnění nezávisí na pohlaví, postihuje muže i ženy přibližně stejně často.
Pro akutní schizofrenii jsou charakteristické tyto základní skupiny příznaků (obvykle nazývané pozitivní symptomy, což znamená nadměrné nebo zkreslené vyjádření normálních funkcí) : porucha myšlení a vnímání, porucha efektivity, autismus.

2. Porucha myšlení

Nemocný trpící schizofrenií nedokáže uvažovat souvisle. Jeho úsudky, které se jiným lidem jeví jako nesmyslné, vycházejí z jeho soukromé logiky, odrážející individuální svět halucinací a bludů. Typickým příznakem schizofrenie je porucha plynulosti myšlení, jeho roztříštěnost, stav, kdy se ztrácí logická souvislost i vztah ke kontextu. U schizofrenních pacientů se mohou objevovat zárazy myšlenkové produkce, tj. ulpívání na jedné myšlence, nebo naopak chaos různých myšlenek. To vše se navenek projevuje nesouvislou, nesmyslnou nebo ochuzenou řečovou produkcí, popř. z toho vyplývajícím zmateným jednáním.
S poruchami myšlení souvisí nesprávná orientace v realitě a změny v sebehodnocení. Člověk trpící schizofrenií uvažuje odlišným způsobem o sobě i okolním světě. Absolutizuje např. význam aktuálního dění, protože potřebuje najít vysvětlení všech možných proměn, které by zapadlo do jeho celkové interpretace světa. Jestliže by např. začalo silně pršet, může to být znamení, že už pršet nepřestane a nastane potopa. Schizofrenní nemocní vylučují náhodu, uvažují magicky a hledají souvislosti tam, kde nejsou. Potřebují, aby bylo všechno jednoznačně vysvětleno a aby měl takový závěr obecnou platnost. Za těchto okolností se cítí jistěji a bezpečněji.
Nemocní schizofrenií se přestávají obvyklým způsobem orientovat ve svém okolí i v sobě samém (např. nepoznávají vlastní rodiče)- Dochází k odtržení od vnějšího světa i k rozpadu integrujících funkcí osobnosti. Nemocný trpící schizofrenií ztrácí své já, svou identitu. Není si jistý, kým doopravdy je, a často se považuje za někoho jiného. Myslí si, že má nereálné schopnosti, např. nadpřirozenou moc. Obdobným způsobem přičítá nemocný nereálné schopnosti svému okolí – vnější svět na něj může např. působit napětím milionu voltů, může mu brát myšlenky atd.
Člověk trpící schizofrenií není schopen adekvátně zpracovat běžné informace, zhodnotit a zapamatovat si je. Nedovede standardním způsobem vnímat podněty z vnějšího světa ani z vlastního organismu. Zvládat informační a myšlenkový chaos, který v jeho vědomí vzniká, vyžaduje tolik času a energie, že nemocný není schopen věnovat pozornost něčemu dalšímu, co se mu právě přímo nevnucuje (na rozdíl od obsahů jejich vlastního vědomí).
Typickým příznakem schizofrenie je pocit cizosti : myšlenek, citových hnutí, vůle i vlastního těla. Nemocným se zdá, že nejsou schopni ovládat svoje myšlenky (mají pocit, že jim je někdo bere, nebo naopak dává atd.). Všechno, co nemocný dělá a prožívá, se mu jeví nejenom jako projev vlastního já, ale i jako výsledek působení nějaké cizí síly, která jím manipuluje a ovládá ho. Dochází tak k rozdvojení, tj. rozštěpu osobnosti : část je „já“ a část „já“ není (někdy není ani jasné, kde je skutečná hranice mezi vlastní osobností a okolním světem).
Verbální projev se mění společně s myšlením, odráží stav vědomí nemocného. Lidé trpící schizofrenií často nejenom uvažují, ale i mluví nesouvisle, vytvářejí neologismy a komolí běžné výrazy. Krajní variantou takového narušení je tzv. slovní salát, kdy je verbální vyjádření zcela nesouvislé, což znamená, že neexistuje mezi jednotlivými slovy žádná spojitost.
Mezi příznaky schizofrenie patří halucinace a bludy.

Bludy
Blud je mylné přesvědčení, vzniklé z chorobných duševních předpokladů na chorobném patologickém podkladu, kterému nemocný věří a které má praktický vliv na jeho jednání.
Bludy mohou mít různý obsah i zaměření – jde např. o blud kontrolování, ovlivňování, pronásledování, o megalomanické (velikášské) bludy atd. Je známé, že bludy bývají u všech sociálních skupin obdobné. Lze je chápat i jako jakési patologicky zaměřené archetypy, ať už jde o megalomanický či reformátorský blud nebo o paranoidní blud, v němž dominuje pocit pronásledování. Mnoha autory jsou bludy považovány za patologický, ale přece jen specifický produkt určité osobnosti.
Obsahy bludů sice mohou být různé, ale často v nich bývají zahrnuty nějaké bytosti (mnohdy ani nejsou lidské), které mají k osobě nemocného určitý vztah. V bludném světě není nemocný sám, je středem pozornosti (i když často negativní) – v protikladu k reálnému světu, kde se spíše cítí osamocený a nejistý.
Halucinace
Halucinace jsou klamné vjemy, vznikající nezávisle na vnějším podnětu, o jejichž reálnosti je subjekt nevývratně přesvědčen. Typické jsou halucinace nemocných s paranoidní schizofrenií, kteří slyší halucinatorní hlasy, jež pacientovi něco přikazují, komentují jeho chování nebo mu něco významného a tajného sdělují. Někdy hlasy nemluví přímo k němu, ale o něm. Nemocný tyto hlasy obvykle slyší přicházet z venku, vzácně přicházejí přímo z jeho nitra. Někdy se mohou vyskytovat i jiné typy halucinací, např. zrakové, tělesné, čichové apod. Nemocný není schopen akceptovat, že halucinace jsou pouze výplodem jeho psychiky, protože to by odporovalo jeho interpretaci světa.

Halucinace a bludy mohou být příčinou neobvyklého jednání nemocného. V závislosti na jejich obsahu se nemocný může stát nebezpečný sám sobě nebo svému okolí. Například hlasy sdělí nemocnému, že se musí oběsit, popř. označí nepřítele určeného k likvidaci nebo dům, který by měl být spálen, doporučí k ochraně nemocného výrobu výbušniny apod. Neléčený člověk trpící schizofrenií by mohl být k takovému jednání náchylný. Proto schizofrenie někdy vyžaduje i hospitalizaci na uzavřeném psychiatrickém oddělení.

3. Poruchy afektivity

Citové prožívání lidí trpících schizofrenií se mění, lze jej hodnotit jako nepřiměřené, popř. oploštělé a otupělé. Ke změně emočního prožívání přispívá i porušený kontakt s realitou. Nemocní mohou být na některé podněty nápadně přecitlivělí, mohou u nich vyvolávat neočekávanou či neobvykle silnou reakci. To je spojeno se zvýšením intenzity i frekvence nepříjemných emočních prožitků a s tendencí k sociální izolaci jako obranné reakci.
Svět je pro nemocného schizofrenií zdrojem nadměrného množství příliš silných podnětů, které vyvolávají pocit ohrožení, a proto se takto postižený jedinec v obranných tendencích stahuje do sebe, do světa vlastní fantazie. (Z toho vyplývá další typický příznak schizofrenie, autismus). Produkce vlastního vědomí jej také mnohem více upoutává, neboť je jen těžko ovladatelná. Obsah vědomí se jeví subjektivně závažný, nemocný na něj reaguje i emočně. Se schizofrenií jsou spojeny různé negativní citové prožitky, často se objevuje i deprese (asi u čtvrtiny nemocných). V pozdějších fázích onemocnění dochází především k emočnímu oploštění, snižuje se schopnost citově reagovat (především pozitivně – mrzutá a podrážděná nálada naopak přetrvává mnohem déle). Pro chronickou schizofrenii je typická emoční apatie.

4. Autismus a ambivalence

Autismus představuje tendenci k nápadné a nepřiměřené sociální izolaci, ke koncentraci na sebe sama a tomu odpovídající ztrátě zájmu o kontakt s okolím. (V chronické fázi choroby bývá s autismem a citovým oploštěním spojena ztráta motivace k čemukoli.) Nemocný se stahuje do sebe, vnějšímu dění nerozumí, má z něj strach, a pro se mu raději vyhýbá. Narušená hranice mezi já a ne – já rovněž stimuluje potřebu izolovat se ve svém, pokud možno ohraničeném světě, kde by platily určité, i když z objektivního hlediska bludné zákonitosti.
Ambivalence představuje protichůdnost nejen citových prožitků, ale i úvah a názorů. Projevuje se rovněž ve výkyvech a nepřiměřenosti chování. Emoční prožitky nemocného jsou charakteristické extrémní kombinací citů, které stimulují protichůdné reakce. Například láska a nenávist, závislost a nepřátelství, touha a strach, přitažlivost a odpor atd. Na druhé straně standardní citové reakce spíše vyhasínají. Ambivalence se může projevit také ve vztahu k určitým lidem : nemocný je závislý na své matce a zároveň ji ponižuje, kritizuje, a někdy dokonce i bije.
Ambivalence postoje se projevuje i v celkovém hodnocení situace a vede k inkoherenci jednání. V chování nemocných jsou zřejmé i změny aktivační úrovně, které se mohou projevit v tendenci k celkové nečinnosti nebo jen v útlumu určitého projevu. Pacientům může chybět schopnost iniciovat jakékoli cílevědomé jednání, mohou být nápadní např. celkovým ztuhnutím nebo nemluvností. Někdy je naopak u nemocného zřejmá tendence k nadměrné aktivitě či nepřiměřenosti projevu. Například v oblasti řečové produkce se může objevit echolálie, tj. neúčelné opakování určitých slov.

5. Průběh onemocnění

Před vypuknutím choroby se mohou projevit určité příznaky :

Ř Přecitlivělost a slabost ega – k nespecifickým známkám slabého ega patří neschopnost snášet úzkost, neschopnost ovládat vlastní impulzivitu a sníženou schopnost prožívat radost.
Ř Nápadnější introvertní zaměření, uzavřenost, omezená schopnost citově prožívat a vyjadřovat své emoce, resp. citové vztahy.
Ř Omezená samostatnost, nápadnější vázanost na nejbližší lidi a známé prostředí.
Ř Obtíže v mezilidských vztazích, pro něž je typická ambivalentní kombinace nadměrné závislosti (která mívá charakter vázanosti na poskytovanou péči a pohodlí) a zvýšené kritičnosti či podceňování blízkých lidí (paradoxně právě těch, na něž je nemocný nadměrně vázán). Takto disponovaný člověk bývá sociálně neatraktivní a ostatní lidé jej v průměru mnohem méně akceptují.
Ř Nižší výkon ve škole a v zaměstnání, přestože nemusí jít o lidi s nižší inteligencí. Jde spíše o důsledek obtíží ve zpracování nových informací a v adaptaci na nové situace. Tito lidé preferují stabilitu, někdy až ulpívavost na stereotypu.

V období před vypuknutím choroby bývá nápadné zhoršení výkonu v různých
oblastech (např. v zaměstnání, ve studiu, v péči o sebe sama apod.). Takový člověk má sklon izolovat se od druhých lidí, může být citově otupělý, nebo naopak nadměrně dráždivý, popř. jinak nápadný. Může se projevovat podivínsky, např. hromadit neúčelné věci, odpadky apod., často přestává dbát o svou hygienu a zevnějšek. Mívá nezvyklé pocity a představy, občas uvažuje zvláštním způsobem, např. o pronásledování nebo o neviditelné moci někoho či něčeho.
Počátek onemocnění může být náhlý nebo plíživý. V druhém případě psychiatři mluví o tzv. krystalizační fázi chorobného procesu. Projevuje se nejen celkovým neklidem, nejistotou a úzkostí, ale i pocitem, že se děje něco divného, ohrožujícího, co si pacient nedovede vysvětlit. Člověk přestává rozumět světu, nevyzná se v sobě ani v okolním dění. Zdá se mu, že všechno má najednou jiný význam, že se všechno náhle změnilo. Stává se úzkostným, bojí se nesrozumitelnosti, kterou tato změna přináší.
Jak nemoc pokračuje, nastupuje období, kdy se nemocnému najednou všechno vyjasní. Náhle má pocit, že konečně poznal příčinu. Už si dovede vyložit, co se děje, ale toto vysvětlení je patologické a neodpovídá skutečnosti. Tak vzniká blud, který všechno zdánlivě logicky vysvětluje. Nemocný cítí, že konečně chápe situaci, a proto se mu uleví. (Při výraznější manifestaci poruch vnímání, např. hlasů, však zároveň dochází k určitému otupení ve vztahu k vnějším podnětům a ke snížení schopnosti přiměřeného úsudku.) V souvislosti s takovou interpretací situace se posiluje tendence k bludnému uvažování. Člověk sice vnímá správně, např. vidí chodce na ulici, ale přisoudí mu nesprávný význam. Ten člověk tam jde proto, aby ho sledoval. Pod vlivem duševní nemoci dochází k proměně subjektivního chápání smyslu věcí, událostí a vůbec všeho.
Typická je také změna postoje k náhodě, podle nemocného schizofrenií totiž žádná náhoda neexistuje, protože všechno má svůj skrytý význam a smysl. Nemocný nepotřebuje žádné důkazy, neboť ví, že to tak je, a to mu stačí. Postupně ztrácí soudnost a schopnost nadhledu. Stává se značně egocentrickým, jedině svoje vlastní hodnocení situace považuje za směrodatné.
Průběh onemocnění může být velmi různorodý, stejně tak i jeho prognóza. Obyčejně platí, že onemocnění, které má náhlý a bouřlivý počátek, mívá i lepší prognózu než taková varianta schizofrenie, která začíná pomalu a plíživě. Pokud bylo člověk před onemocněním bez nápadností, normálně přizpůsobený, má větší šanci na zlepšení svého stavu, resp. na vyléčení. S. Pfeifer uvádí, že u 20% nemocných dochází jen k jedné epizodě schizofrenie. U 60% nemocných se onemocnění vrací a po každém novém zhoršení stavu dochází k dalšímu úbytku adaptačních schopností. Takový stav lze označit jako tzv. syndrom zlomené pružiny. Nemocní nebývají schopni vykonávat stejnou práci jako dříve, bývají pomalí, hůře adaptabilní a nejsou schopni zvládat běžné zátěže. Nedovedou prožívat radost, někdy se cítí zvýšeně unavitelní nebo tělesně nemocní. V této fázi mají na svůj stav obyčejně náhled. Vědí, že se změnili a že nejsou takoví, jako byli dřív. U 20% postižených dochází k úplnému rozpadu osobnosti a k následné demenci, nejsou schopni samostatného života, potřebují trvalou péči v ústavním zařízení.
Schizofrenie je chorobou, které potřebuje odbornou léčbu, protože nelze očekávat, že dojde ke spontánnímu zlepšení. Medikace obecně slouží k uklidnění a regulaci psychických projevů. Pod vlivem léků se projevy choroby zmírňují, i když ne vždycky zcela zmizí. Nemocný sice např. slyší hlasy nebo vidí cizí bytosti, ale už mu nevadí. Je například „sledován mimozemšťany“, ale už na to příliš nereaguje. Schizofrenie je dnes léčitelná, ovšem jen tehdy, pokud nemocný léčbu akceptuje a užívá léky, které mu jeho lékař předepisuje. V akutní fázi je obyčejně nutná hospitalizace, u těchto nemocných nelze počítat s ochotou při léčbě spolupracovat.
Potřebu léčby je proto třeba vysvětlit i rodinným příslušníkům. Je třeba, aby zajistili, že pacient bude pravidelně brát léky. Dříve budili obavu vedlejší účinky léků ze skupiny tzv. neuroleptik, které nemocné příliš tlumily, vyvolávaly třes apod. Dnes už jsou k dispozici nová antipsychotika, jež tyto nepříjemné účinky nemají. Medikamentózní léčba bývá doplněna psychoterapií. Léčba schizofrenie je dlouhodobá a musí být pod kontrolou psychiatra. Při vysazení léků dochází ke zhoršování stavu nemocného.
Chronická schizofrenie je charakterizována tzv. negativními symptomy, které označují oslabení nebo ztrátu normálních funkcí. Většinou jde o :

Ř sníženou aktivitu, pomalost
Ř emoční plachost a apatii
Ř chudost myšlení, omezení jeho produktivity a plynulosti
Ř snížení iniciativy a ztrátu motivace k čemukoliv
Ř izolaci od společnosti a úpadek sociálního chování.

Pro nemocného s chronickou schizofrenií v klidové fázi je třeba zorganizovat denní režim a program. Nemocní sami toho většinou nejsou schopni, mají zpravidla tendenci izolovat se a nic nedělat, často nedbají ani sami o sebe. Pro svou obecně menší zatížitelnost potřebují ochranu před stresem, tj. před nadměrným přetěžováním, ale zároveň je nutné udržovat jejich stávající schopnosti i určitý kontakt s lidmi.
Přiměřený program dne má pro tyto lidi velký význam :

Ř napomáhá pacientovi v obecné orientaci a zároveň ho stimuluje
Ř zprostředkovává mu pocit užitečnosti a smyslu
Ř usnadňuje situaci rodinným příslušníkům.

Příbuzným je třeba vysvětlit, že je sice nutné počítat s určitým omezením a přijmout nemocného bez iluzí, ale že z něj není nutné snímat veškerou odpovědnost. I nemocný musí dodržovat určitá pravidla. Pokud toho není schopen a narušoval by závažnějším způsobem soužití v rodině, je třeba navrhnout jeho umístění na psychiatrickém oddělení.

6. Formy schizofrenie

6.1 Paranoidní schizofrenie

Je charakterizována patologickou podezíravostí vůči okolí, která bývá posilována paranoidními bludy : pronásledováním, kontrolováním a ovlivňováním. Často se u nemocných objevují halucinace, zejména sluchové, ve formě hlasů, jež něco přikazují, hrozí apod. Pacient je přesvědčen, že je pronásledován, že mu hrozí zničení, že bude použit k nějakým účelům nadpřirozenými silami atd. Může se objevit i patologická žárlivost. Blud ohrožení může být vztahován nejen k nějakým nadpřirozeným bytostem (např. mimozemšťanům), ale i ke skutečným lidem, např. členům rodiny, sousedům, spolupracovníkům apod. Vzniká zde určité nebezpečí, že by nemocný mohl tyto nic netušící lidi napadnout, aby se – v rámci své patologické logiky – bránil ohrožení. S výjimkou své anomální podezíravosti bývají tito nemocní emočně spíše otupělí. Mívají také poruchu vůle, bývají hypobuličtí, nedovedou se přinutit k potřebné aktivitě (opět s výjimkou činnosti, která nějak souvisí s jejich paranoidními bludy a halucinacemi). Myšlení je narušené, a to především svým přizpůsobením bludnému výkladu reality. Tato forma schizofrenie vzniká v pozdějším věku než ostatní varianty, zpravidla do 40 až 45 let.

6.2 Hebefrenní schizofrenie

Je typickým onemocněním adolescence a rané dospělosti, vzniká obvykle ve věku 15 až 25 let. Mívá špatnou prognózu, protože zasáhne vývoj osobnosti v období, kdy by se měla vytvářet a stabilizovat nová identita jedince. Pokud v této době vypukne závažné duševní onemocnění, nová identita se nevytvoří a původní, dětská identita není dostatečná jako stabilní základ. Tato forma schizofrenie vypadá jako prohloubená a protahovaná puberta s nápadným šaškováním a klackovitým chováním, neodpovídajícím věku. Nemocní bývají hrubí, neomalení a často i vulgární.
Charakteristickými znaky onemocnění jsou poruchy myšlení a emočních reakcí. Nemocní se chovají velice nápadně a nepřiměřeně situaci, protože ji také nepřiměřeně prožívají a hodnotí. Emoční prožívání je na počátku nemoci charakterizováno kolísáním citových prožitků, bezdůvodným střídáním emočního vzrušení s depresí a strachem. Nápadné bývají i mimické a pantomimické projevy, které mají za normálních okolností určitý komunikační význam, avšak nyní jej ztrácejí, takže se komunikační partner podle nich nemůže orientovat. Nemocní grimasují, smějí se nepřiměřeně situaci nebo podivně a nesmyslně gestikulují. Mají tendenci k planým, pseudofilosofickým úvahám a jalovému vtipkování.
Typická bývá značná suverenita, resp. naprostá necitlivost ke korektivním reakcím okolí. Chovají se, jako y věděli všechno nejlíp. Jejich uvažování však bývá patologické. Verbální projev je nápadný, užívají neobvyklých slovních vazeb i neologismů. Postupně dochází k oploštění emocí a celkovému úpadku myšlení. Někdy mívají bizarní bludy, často hypochondricky nebo komicky zaměřené. Halucinace jsou v tomto případě častěji zrakové než sluchové (zatímco u nemocných s paranoidní schizofrenií je tomu naopak).
Důsledkem porušeného prožívání a uvažování je podivné, a z hlediska pozorovatele nesmyslné chování. Nemocní jsou např. schopni náhle, zdánlivě bez příčiny utíkat, začínají se toulat apod. Rovněž jejich úprava zevnějšku bývá nápadná a neobvyklá, v pozdějších fázích choroby je spíše projevem celkového úpadku osobnosti. (Chodí např. bez ohledu na roční dobu ve stále stejném oblečení, nosí neustále kabát, ale nemají spodní prádlo, nosí boty naboso, bez ponožek apod.)

6.3 Katatonní schizofrenie

Je typická nápadnostmi v oblasti motorické aktivity. Rozlišují se 2 varianty :

1. Produktivní forma, která se vyznačuje nadměrnou a nepřiměřenou pohybovou aktivitou. Může jít o celkově zvýšenou aktivitu nebo např. jen o echolálie a echopraxie, kdy nemocný stále opakuje určitá slova či věty, popř. nějaké pohyby.
2. Stuporózní forma, která se projevuje celkovým zpomalením nebo útlumem veškeré motorické aktivity. To znamená, že se pacient nehýbá, často vydrží velice dlouho v jedné poloze, nemluví a projevuje odpor vůči snaze jej nějak aktivizovat. Je negativistický, a pokud nějak reaguje, jeho reakce jsou opačné, než k jakým jej vybízel pokyn. Jestliže by byl nemocný uveden do nějaké polohy, např. kdyby jej někdo posadil nebo mu zvedl ruku, tak by v této poloze zůstal. Tento příznak se nazývá vosková ohebnost. Pacient reaguje jako loutka. Nemocní mívají halucinace, které jim zakazují mluvit, jednat apod. Mohou být proto značně nevyzpytatelní, jelikož nelze odhadnout, k čemu je hlasy vyzvou. Typických případů katatonní schizofrenie je v současné době málo. Dříve ovšem tak vzácné nebyly, což může souviset s rozvojem medikamentózní léčby.

6.4 Simplexní schizofrenie

Tento druh onemocnění je typický časným a plíživým vznikem. Nemocní bývají pasivní, apatičtí, bez zájmu o cokoli, jsou autističtí a izolují se od společnosti. Jsou nápadní svou neschopností zvládat i běžné požadavky, jakož i celkovou nevýkonností. Jejich myšlení se postupně zhoršuje až na úroveň demence. Nerespektují běžné sociální normy, potulují se a zahálí.


7. Sociální význam schizofrenie

Ze sociálního hlediska je schizofrenie výrazně stigmatizujícím onemocněním. Chování nemocného je podivné a obtížně ovlivnitelné. Stejně tak je těžké se do postiženého pacienta vcítit a porozumět jeho projevům.
Chování a reakce nemocných nelze předvídat, nelze s nimi běžným způsobem ani komunikovat, mnohé jejich projevy vyvolávají bezradnost, která je spojena s ambivalentním, nebo jen negativním emočním hodnocením. V postoji k nemocným schizofrenií převažuje kombinace odporu a určitých obav, resp. strachu.
Schizofrenie představuje značnou zátěž i pro rodinu. Domov, který by měl být klidným zázemím, tuto funkci ztrácí, protože zde duševně nemocný působí rušivě, v jeho projevech se neustále objevuje něco, co okolí vnímá jako obtěžující. Nemocný hodnotí běžné situace jinak, dává jim jiný význam, jenž je z pohledu zdravého člověka
nesmyslný a nesprávný. V této souvislosti nelze nic předvídat, a pokud částečně ano, pak jsou to jen podivné či nepříjemné projevy. Chování člověka trpícího schizofrenií mnohdy terorizuje život ostatních členů rodiny (nemocný např. odmítá otevírat okna, protože by tam mohly vniknout cizí bytosti, nelze kvůli němu pouštět televizi, protože ho z ní mohou sledovat, stěhuje se z jednoho pokoje do druhého, neboť ho tam či jinde více odposlouchávají atd.). Bez medikace nemocného bývá soužití v rodině nemožné.
Vztahy v rodině se pod vlivem soužití s takovým pacientem určitým způsobem mění. Většina lidí si vytváří od nemocného odstup, nedokáže ho akceptovat s jeho chorobnými projevy a on se nedovede změnit. Vzácněji dochází k indukci bludného uvažování někomu dalšímu z rodiny, obyčejně člověku, který je s nemocným citově spojen, např. matce. Takový člověk se nechá přesvědčit o určité pravdivosti bludu a podle toho se i chová. (Píše např. opakovaně dopisy policii, že je jim odposloucháván telefon, že jsou pronásledováni apod.)
Indukce bludného myšlení bývá nejčastěji právě u matek pacientů trpících schizofrenií. Psychiatři nazývají tuto situaci „folie au deux“, to znamená bláznění ve dvou. Nemá svou příčinu jen ve větší sugestibilitě ovlivněného jedince, ale i v dilematu, které vyvolává duševní nemoc blízkého člověka. Projevy pacienta je možné hodnotit buď jako chorobné, přičemž se však do určité míry narušuje citová vazba, nebo je s nějakým racionalizujícím vysvětlením akceptovat. Ztráta náhledu je v tomto případě kompenzována pocitem zisku ve formě iluze i uchování emočního vztahu.
Bludy a halucinace nelze nemocnému kategoricky vymlouvat nebo mu dokazovat, že se jedná o nesmysly. Takové chování by mohlo vyvolat jeho agresivitu, neboť by se za těchto okolností cítil ohrožen.
Častým řešením vztahu k nemocnému schizofrenií bývá tendence vedoucí k omezení skutečného kontaktu s nemocným, a to na co nejmenší možnou míru. Duševně zdravý člověk nechce být vtažen do nesmyslů, které produkuje nemocný schizofrenií. Postupně totiž dojde k závěru, že ho nemá ani cenu poslouchat, protože vše jsou jen hlouposti, výplod chorého mozku. Tento postoj je obranou, která vede k další izolaci a podpoře autistických tendencí nemocného. Větší problém vzniká tehdy, jde-li o rodiče nebo blízkého příbuzného žijícího v rodině, kde jsou děti. Ty mohou reagovat velice nepříznivě, protože vzhledem ke své emoční i rozumové nezralosti mohou mít k projevům nemocného schizofrenií potřebný odstup. V jejich případě působí přítomnost duševně nemocného jako silný stresový faktor, event. jako zdroj strachu.

8. Dětská schizofrenie

Psychotická onemocnění v dětství představují větší zátěž pro osobnost nemocného a mají obecně horší prognózu oproti obdobným onemocněním vzniklým v dospělosti. Narušují celý vývoj dítěte a brání mu získat zkušenosti, které podmiňují psychický rozvoj v určitých vývojových fázích. Zasahují do nehotové, nerozvinuté dětské osobnosti, a to na všech úrovních, přičemž vedou k velmi těžkým změnám. Čím dříve schizofrenie začne, tím má také horší prognózu. I v dětském věku postihuje schizofrenie 1% populace.
Vývojová úroveň dítěte se projeví modifikací schizofrenních symptomů. Některé příznaky se objevují až vývoje. Celkový obraz nemoci je ovlivněn nezralostí a plasticitou psychických funkcí. Vývojový aspekt se projeví i ve fázi rozvoje onemocnění. V době tzv. vývojových krizí, kdy dochází k větším změnám psychiky, jsou děti obecně zranitelnější. Pokud by byly navíc nepříznivým způsobem disponovány, mohou vývojově podmíněné zátěžové vlivy fungovat jako spouštěcí mechanismus choroby.
Pouze asi 5% schizofrenií začíná před patnáctým rokem života. Do vypuknutí choroby se dítě může normálně rozvíjet. Některé děti však bývají už v předchorobí určitým způsobem nápadné, zvýšeně nadané či naopak emočně chladné, s tendencí k izolaci. Řeč se někdy nerozvíjí standardním způsobem, zejména v oblasti komunikace.
Jako dětská schizofrenie je označena varianta, která se projeví do deseti let věku. Vzhledem k vývojově podmíněné odlišnosti osobnosti nemocných nemá dětská forma stejný klinický obraz jako schizofrenie dospělých. Avšak i pro ni platí obdobná diagnostická kritéria jako pro schizofrenii dospělých.
U dětí postižených schizofrenií jsou zřejmé autistické projevy. Nemocné dítě se izoluje od lidské společnosti, resp. od světa obecně. Má problémy ve verbální i neverbální komunikaci. Řeč se mnohdy rozvíjí odlišně, nápadnosti jsou zřejmé hlavně v jejím užití. Atypický obsah i forma sdělení jsou také jedním ze způsobů projevu poruchy myšlení a emocí.
Děti trpící schizofrenií mívají narušené chápání své vlastní identity, obtíže při vymezení přesných hranic mezi já a ne-já. Lze pozorovat i depersonalizaci, kdy dítě ztrácí pocit jistoty své vlastní osobnosti. Stejně nepřiměřený je u dětských pacientů trpících schizofrenií vztah k realitě. Úzkost často signalizuje neschopnost chápat skutečnost. Ta je vyjádřena také odporem ke změnám, které zvyšují chaos v orientaci takto postiženého dítěte. Poruchy v přijímání a zpracování informací se projevují nestandardním vnímáním a hodnocením situace. Postupně dochází k závažnějšímu poškození psychických funkcí, a někdy dokonce i k celkovému rozpadu osobnosti.
V emoční oblasti je zřejmá zvýšená úzkostnost, strach a výkyvy emočního ladění. Mohou se objevit i výrazní poruchy afektivity : ambivalence pocitů, popř. i zjevné nepřátelství. To může být zaměřeno proti světu nebo proti vlastní osobě. Nepřátelství může být často interpretováno jak projev generalizované úzkosti a strachu ze ztráty své vlastní identity nebo z neschopnosti orientace ve svém okolí. Dítě přestává rozumět všemu, co se v něm i kolem něho děje a agresivita představuje jednu z možných obran v situaci, vyvolávající bezradnost.
Děti trpící schizofrenií bývají někdy i paranoidní, mívají pocit ohrožení (např. mikroby, chorobami apod.). Objevují se zrakové a sluchové halucinace, jejichž obsah odpovídá dětské psychice, jakož i fantazie podobné bludům, resp. bludy. Nejranější věk, pro který byly popsány halucinace a paranoidní příznaky, je 7 let.




Použitá literatura :

Vágnerová, M. : Psychopatologie pro pomáhající profese : variabilita a patologie lidské psychiky. Praha : Portál, 2002.
Atkinsonová, R. L. a kol. : Psychologie. Praha : Victoria Publishing, 1995.
Fürst, M. : Psychologie : včetně vývojové psychologie a teorie výchovy. Olomouc : Votobia, 1997.

PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT