Stendhal (Henri Beyle)

O autorovi

Mezi největší velikány francouzské i světové literatury patří bezpochyby romanopisec, vlastním jménem Henri Beyle, známější však pod jedním ze svých pseudonymů - Stenhdal.
Pocházel ze zámožné měšťanské rodiny z Grenoblu, kde se narodil roku 1783. Otec měl aristokratické sklony a konzervativní názory, se kterými mladý Beyle, jako nadšený stoupenec revoluce, nesouhlasil. K tomu se přidávaly i lekce osvícensky svobodomyslného dědečka, který byl mladému Beylovi z jeho rodiny asi nejbližší. Matku ztratil v pouhých sedmi letech a dále jej, dle tehdejších zvyklostí, vychovával kněžský učitel. Toto domácí neuvolněné, přísné prostředí a otcovy ambice v něm od dětství probouzely vnitřní revoltu. Činil si vlastní úsudky a navzdory otci se údajně ve svých deseti letech za dob revoluce tajně radoval z popravy krále, označeného za zrádce národa. Stendhal později toto období vylíčil v autobiografii pod názvem: „Život Henri Brularda.“
Již v dětství se seznamoval s osvícenskými ideami a v raném věku se plně nadchl pro tehdy probíhající revoluci. Ideologie vůbec na Stendhala velmi zapůsobila, velký vliv měl na mladého muže zejména Destutte de Tracy, kterého poznal a sblížil se s ním, když ve svých sedmnácti letech přesídlil do Paříže.
Později jej jeho nadšení pro revoltu a Napoleona dovedlo až na bojové pole. Stal se důstojníkem napoleonských armád a jako intendant zásobování se účastnil i tažení do Ruska, kde na vlastní zkušenost zažil Moskevský požár.
Po pádu císařství, hned na začátku restaurace, Stendhal opustil Francii a přestěhoval se do Itálie. V Itálii tehdy probíhaly boje za národní sjednocení drobných států v severní části země a odboj proti rakouské nadvládě. Stendhal obdivoval bouřlivou italskou povahu a národopisně ozvobozenecké zaměření soudobé italské literatury si získalo všechny jeho sympatie. V Miláně také prožil svůj největší milostný zážitek. To všechno přispívá k jeho snahám idealizovat zdejší sedmiletý pobyt a podávat Itálii jako ráj na světě. Není tedy divu, že se mu právě tato země stala druhou vlastí a že pro svůj náhrobek zvolil italský nápis: „zde leží Arrigo Beyle, Miláňan.“
Skutečnost však se zdaleka nejeví tak růžová, Beyle zůstával pro své svobodomyslné názory pod neustálým dohledem rakouské policie, což jej naučilo používat nejrůznějších šifer a krycích jmen. Protože udržoval styky s italskými karbonáři připravujícími revoluci, byl dokonce z Itálie vypovězen a uvádí se dokonce i fakt, že jeden z mnoha jeho pseudonymů – Domenico Vismara - byl později nalezen na seznamu odsouzených k smrti v nepřítomnosti.
Ve dvacátých letech se Stendhal znovu vrátil do Francie, která se od dob jeho mládí změnila. Boje mezi liberály a royalisty u něho nedošly přílišných sympatií. Stendhal se tehdy aktivně účastnil bojů o novou francouzskou literaturu, jejíž budoucnost, jak sám uvádí, spatřoval v historii malířství. Dále se věnoval diskusím o romantismu v tehdejších literárních salonech, kde oslňoval polemikou svého „Racina a Shakespeara.“
Po červencové revoluci nalezl, i když s absencí jakéhokoli nadšení, jaké bylo patrné v předešlých etapách jeho života, existenční zajištění ve službách pro vládu Ludvíka Filipa, přezdívaného krále bankéřů.
Dostalo se mu jmenování na post konzula v Terstu, kde však opět naráží na odpor rakouské vlády, jež nechtěla mít nic co do činění s bývalým policejně proskribovaným cizincem, a tak následuje přeložení do Civita-Vecchia, kde dožívá v, dle Stendhalových názorů, nudném poslání konzula, avšak zaneprázdněn studiem starých italských kronik a pozorováním soudobého italského politického života.
Zemřel roku 1842.



Stendhalovy literární prvotiny


Stendhal měl k literatuře odjakživa blízko. Již z jeho mládí se zachovala např. dříve zmíněná autobiografie „Život Henri Brularda,“ dále pak se dochovaly jisté deníkové záznamy z doby Stehdhalových mladých let a zejména některé nedokončené dramatické pokusy „Les deux hommes“
( = „Dva muži“ ), ve kterých kritizuje odvěkou obavu z toho, co si o daném budou myslet ostatní. Staví zde do kontrastu rozlišné povahy, „republikánskou“ a „monarchistickou,“ dále „pobožnost“ proti „filosofii“ apod. V rovněž nedokončené satirické komedii „Letellier“ zase líčí idealistu pokrytce, který své nedokonalosti skrývá za modlu „ideálu“ a neznalosti maskuje vyumělkovanými projevy i lží.
Nutno uznat, že některé z těchto pokusů lze bez obav nazývat odvážnými, pokud si přesněji uvědomíme, jaký trend se nesl tehdejší literaturou, kdy oficiální císařská politika směřovala k smíru s církví a oživování prvotní ideologie.
Prakticky všechno, co se odehrálo ve Stendhalově životě se, ať už ve větším, či menším měřítku, odráží v autorově tvorbě. Není tedy divu, že také zachycoval své zážitky z vojenských tažení do svých deníkových záznamů, které byly publikovány až stendhalovými badateli, po smrti Stendhala samotného, v několikasvazkovém „Deníku“ ( „Journal“ ).
Knihy začal psát až v Itálii. Jelikož Beyle s nadšením studoval italské renesanční umění, je pochopitelné, že za námět často volil životopisy umělců, které poté vydával pod nepravými jmény. Anonymně vydal i „Dějiny malířství v Itálii“ ( „Histoire de la peinture en Italie“ ), kdy poprvé použil jména Stendhal, které vzniklo podle názvu německého města, rodiště archeologa a estetika Winckelmana.
Poměrně za dlouhou dobu po návratu do Francie se rozhodl vylíčit neveselé zážitky svého vnitřního života z let 1821 – 1830 v díle, které nazval jako „Vzpomínky mého já“ ( „Souvenirs d´egotisme“). Ačkoli dílo dokončil již roku 1832, vydáno mohlo být teprve posmrtně, o šedesát let později roku 1892.
Dále je autorem několika cestopisných črtů věnovaných Itálii – např. „Řím, Neapol a Florencie,“ což vyšlo ve dvou vydáních, přičemž druhá verze je podstatně přepracovaná a rozšířená.
Stendhalův spis „O lásce“ ( De l´Amour ) se později stal jedním z jeho nejznámějších děl, v době svého vydání 1822 však zůstal téměř nepovšimnut.


Stendhalovy slavné romány


Spisovatelské dráze se však plně oddal až v pátém desetiletí svého života, kdy začal psát romány.
Předznamenáním tří velkých děl, které jej později proslavily, je prvotina z roku 1827 nazvaná Armance ( v originále: „Armance, on quelques scenes d´un salon de Paris en 1827“ ). Jak už napovídá sám název, bude se jednat o prózu zachycující prostředí tehdejších šlechtických salónů.
Roku 1830 konečně vychází první z velké trojice: „Červená a černá“
( „Le rouge et le noir“ ) – někdy také překládáno jako „Červený a Černý.“
Překlad „Červená a černá“ je však výstižnější a lépe odpovídá Stendhalovu způsobu barevného vidění. Ostatně i podle slov překladatele Jindřicha Vodáka se „český titul nekryje úplně s francouzským: mělo by být Červené a černé nebo Červeno a černo.“
Stendhal považuje červenou za barvu vzduchu a boje, revolty proti soudobému režimu, ale také ji vykresluje coby symbol svobody a plného života, lásky i nenávisti, přímosti a štěstí. Naopak černá je považována za představitelku církevního tmářství a despotismu, jenž nedovoluje důstojně žít a naplno prožívat, nýbrž nutí k přetvářce i falši a jiným špatnostem.
V souvislosti se Stendhalem je často zmiňována jeho výsada pro barevnou symboliku. Stendhal rád používal barvy pro odlišení jednotlivých emocí, nadšeneckých proudů apod. Barevné symboliky použil rovněž v románu s názvem „Růžová a zelená“ ( „La rose et le vert“ ).

Hrdina románu „Červená a černá“ Julien Sorel je synem venkovského dřevaře, nedokáže se smířit se svým osudem a mermo mocí touží překonat své nízké společenské postavení. Je rozhodnut vydat se na kněžskou dráhu, ačkoli mu chybí jakékoli vnitřní přesvědčení, jde mu pouze o vlastní kariéru, nikoli o duchovní stránku věci. Julien zapírá svůj obdiv k Napoleonovi a svá opravdová přesvědčení. Nenávidí společnost, jež trpí podvědomými obavami z revoluce, pohrdá jí, avšak nevzdává se myšlenky do ní proniknout a vyrovnat se jí.
Stendhal do největších detailů popisuje zlomy a pohnutky v mysli hlavního hrdiny, který se posléze stává vychovatelem dětí Verrierského šlechtického starosty pana de Renala. Plánuje si svou cestu k cíli a přitom se ostražitě straní opravdových citů nebo pohodlnosti. Podaří se mu získat i lásku starostovy ženy paní de Renal, které nejprve využívá jako nástroj k dosažení svých cílů. Ukládá si pošetilé cíle i zákazy a dochází tak k mnoha neuvěřitelným, mnohdy až komickým zápletkám.
Později, za pomoci rodiny Renalových, konečně odchází do kněžského semináře. Ani zde však nenalézá svůj vytoužený cíl a Julienův vnitřní konflikt neustále pokračuje. Hrdina uvažuje nad tím, zda „Je nutné krást a zaprodat se.“
Poté, co se do Verriéres na krátkou dobu vrací a stráví noc s paní de Renal, uvědomuje si, že se celá fraška, jakou se svou milenkou hrál, mění v opravdový cit. Bezprostředně poté ale znovu odchází, Tentokrát do Paříže, kde se stává sekretářem markýze de la Mole a kde potkává i druhou lásku svého života. Tuší, jaké výhody by mu mohla přinést milenka z vysokých kruhů a tak opět, poháněn svou ctižádostí, hodlá využít příležitosti, jakou mu markýzova dcera Matylda de la Mole sama poskytne.
Jejich láska prochází nejrůznějšími šťastnými i strastiplnými peripetiemi a dostává se až do stavu, kdy Matylda čeká Julienovo dítě a její otec je připraven zajistit svému sekretáři kariéru, ačkoli pochopitelně není sledem událostí nikterak nadšen.
V momentě, kdy je svatba mezi oběma mladými lidmi na dohled, obdrží pan de la Mole srdceryvný dopis od paní de Renal, jež Julienovy cíle odhalila a hodlá se mu pomstít za bolest, kterou jí způsobil.
Zanedlouho na to se Julien ocitá u soudu a je obviněn z pokusu o vraždu paní de Renal, jíž poté, co se dozvěděl o následcích zmiňovaného dopisu postřelí. Zamilovaná Matylda je připravena zasáhnout v Julienův prospěch a neváhá pro to využít jakýchkoli dostupných prostředků.
Julien však odmítá, o Matyldu ztrácí zájem a znovu se touží vrátit ke své první milence, jež je mu schopná odpustit a poslední dny jeho života s ním tráví v bezprostředním kontaktu. Matylda si mezi tím zoufá.
U soudu Julien konečně odkryje pravý stav své duše a veřejně se vysmívá společnosti, čímž páchá vědomou sebevraždu. Hyne jako člověk, jenž se snažil vzbouřit proti zaběhaným společenským zvyklostem a bontónům, a kterému se teď ona společnost mstí.
Ke konci děje se z Juliena stává opravdový člověk ztrácející své karieristické touhy a v posledních dnech života si uvědomuje vlastní chyby.

Lucien Leuwen, hrdina stejnojmeného Stendhalova románu, v pořadí druhého ze slavného tria, vstupuje do života z podstatně pohodlnější pozice, než Julien Sorel.
Jde o bankéřského, privilegovaného synka, který si může svou kariéru zvolit dle vlastní libovůle a otcovy peníze mu mohou zajistit úspěch. Na rozdíl od Juliena, Lucien rozhodně nepředstavuje typ člověka vzbouřence, ačkoli byl pro jisté náznaky republikánství vyloučen ze školy. Unavuje jej obvyklá společenská komedie a bezpracný život. Lucien se rozhodne najít si své uplatnění sám.
Odmítne tedy možnost vydat se v otcových stopách coby bankéř a s nadšením přijímá místo poručíka hulánů v městečku jménem Nancy. Brzy poznává smutnou pravdu o morálce a poslání armády a je tímto zjištěním silně znechucen. Při příchodu do Nancy poznává i krásnou madame de Chasteller, která vyhlíží z okna se zelenými okenicemi zrovna v momentě, kdy Lucien spadne z koně.
Hned v počátku děje se Lucien do Bathildy de Chasteller zamiluje a snaží se získat její přízeň, čemuž zase není nakloněno zdejší obyvatelstvo, neboť zmíněná žena patří mezi nejbohatší ženy v kraji a ledakdo by rád usiloval o její ruku.
Mimo to se hrdina musí rozhodnout, k jakému typu společnosti se přidá a zrovna zde se uplatňuje podtitul románu: „Červená a bílá.“ Jeho přítel Gauthier, nadšený republikán ( reprezentant červené ), je sice Lucienovi sympatický, vede boj za správnou věc. Lucien se ale i přesto nedokáže ztotožnit s celým obsahem jeho myšlenek, a tak se raději snaží proniknou mezi místní „bílou“ aristokracii, odkud konec konců si i snadněji najde cestičku do blízkosti madame de Chasteller.
Stendhal mistrně vykresluje záchvěvy jejich citů, kterým společnost brání vytrysknout a dojít naplnění. Popisuje i momenty jejich vědomého popření a intriky, které se snaží mladou lásku utlouct a vymýtit ještě dříve, než se ta vůbec dokáže rozvinout.
Paní de Chasteller a Lucien si posílají nejrůznější dopisy, ve kterých tu vyznávají jistou náklonnost, tu zase všechno popírají a nakonec negují dopisy samotné ještě dříve, než je pošta doručí. Veškerý vztah závisí na momentálním rozpoložení situace ve společnosti, která nakonec od sebe oba mladé lidi rozdělí na vždy díky intrice, kdy je před Lucienem sehrána důvtipná scénka zinscenovaná organizátorem strany aristokratů, prohnaným lékařem Du Poiriem, která má hrdinu uvrhnout v přesvědčení, že madame de Chasteller právě porodila dítě.
Jestliže se Lucien v té době chystal z armády odejít, toto jej v jeho záměru pouze utvrzuje.
V druhém dílu se tedy vrací do Paříže a stává se pravou rukou ministra vnitra. Otcův dotaz, zda „bude dost velký darebák pro to místo,“ nakonec zodpovídá souhlasně, klade pouze jedinou podmínku: nechce se podílet na žádné politické vraždě.
Na těchto místech Stendhal zachycuje nejpodstatnější rysy doby. Nutno dodat, že právě Lucien Leuwen je Stendhalův nejpolitičtější román, který ve své době ani nemohl být vydán a světlo světa spatřila celá jeho existující, nedokončená, verze až ve dvacátém století, kdy byly literárními badateli postupně odhalovány nejrůzněji zašifrované části tohoto torza.
Ačkoli Stendhal tvrdí, že politika do psaní nepatří a sám toto dokumentuje ve svém Lucienu Leuwenovi slovy: Tato zábavná věc, osobní satira se bohužel vůbec nehodí k vyprávění příběhu. Čtenář se zcela zabývá srovnáváním mého portrétu se směšným, nebo dokonce odporným originálem, který dobře zná…Nemám…v úmyslu psát satiru na tyto šťastlivce státního rozpočtu. Ocet je sám o sobě výborná věc, ale smíchán se šlehačkou zkazí všecko.“
Stendhalovi doopravdy nejde o politiku, spíše se snaží podat „průměr mezi ministry doby právě uplynulé.“ Nevytváří osobní portréty, ale představuje čtenáři realistické typy. Skutečnosti autor pozměnil pouze minimálně. V románu se nachází líčení skutečně dobových afér, jména jsou nepatrně změněna: např. provokatér Kortis - ve skutečnosti Corteys, poslanec Mairobert - Desroberts apod.
Stendhal zde bez servítků prostřednictvím hlavního hrdiny popisuje tehdejší politické podvody. Nechává např. Luciena připravovat některé podvodné finanční machinace, účastnit se a organizovat falšování voleb, dále dostává hlavní hrdina za úkol zabránit umírajícímu vládnímu agentu vyzradit úkoly, jimiž byl pověřován apod.
K dotváření dojmu vpletl autor do děje i nesmírně typické drobné postavičky, které naprosto výstižně charakterizují tehdejší systém. Stendhal se stává naprosto konkrétním a je potvrzeno, že některé odchylky v románové verzi od skutečnosti jsou naprosto minimální.
Po smrti Leuwena staršího, Lucienova otce, se však hmotná situace rodiny Leuwenových silně zhoršuje. Banka má dluhy a nenacházejí se peníze na jejich splacení… Celý román končí Lucienovou naprostou rezignací vůči všemu okolnímu. Lucien se stává ( podobně jako Stendhal konzulem v Civita-Vecchia ) vyslancem v Capelu a nachází pouze minimální útěchu v práci.
Stendhal do románu vložil vše, co mu v životě chybělo – lásku, kterou mu zapovídala nevyléčitelná choroba, a politiku, protože v ní přespříliš neuspěl.

A konečně i v třetím velkém románu „Kartouza parmská,“ nebo-li „Kartuziánský klášter,“ někdy i chybně překládáno jako „Věznice parmská,“ je čtenář svědkem vodopádu jednoho barvitého momentu za druhým. Pro psaní „Kartouzy parmské“ se nechal Stendhal inspirovat řadou motivů ze starých italských kronik.
Hladní hrdina Fabrizzio del Dongo je mladým italským šlechticem, u kterého se opět projevuje klasicky Stendhalovský konflikt mladého hrdiny. Fabrizzio stejně jako Julien Sorel je nadšeným příznivcem Napoleonovým a ve věku sedmnácti let ( ve stejném věku, v jakém i Stendhal opustil svůj domov ) byl ještě svědkem posledního odlesku Napoleonovy vlády. Uniká rakouské armádě i vlastnímu otci do Francie a touží se přidat k napoleonské armádě.
Připojuje se k ní v Belgii těsně před bitvou u Waterloo. Podobně jako Lucien Leuwen se cítí zklamání nad rozpoložením armády, i Fabrizzio si ji původně představoval jinak. Popis bitvy u Waterloo je všeobecně považován za nejslavnější literární úsek 19. století. Stendhal zachycuje konkrétní prostředí boje očima mladého nezkušeného člověka. Stojí za zmínku, že právě tyto stránky inspirovaly Tolstého v jeho „Vojně a míru.“
Po bitvě se hrdina navrací do rodné Itálie a prožívá životní muka plná skrývání a přetvářky. Itálie se nachází pod plnou vládou stendhalovské „černé.“ Následuje gejzír intrik i protitahů, kde zásadním pravidlem je neprojevit se zcela. Neodhalit své pravé já a zamaskovat vše, co budí podezření, přičemž podezřelá je např. logika, podezřelý je vtip i myšlenka.
Na rady vévodkyně Sanseverinové nastupuje Fabrizzio církevní dráhu pod ochranou ministra Mosca. Udělat kariéru však vyžaduje cenu pro stendhalovského hrdinu nejvyšší – popření sama sebe. Avšak Fabrizzio nedokáže své charakterové rysy plně skrývat a jeho nadšení pro svobodu Itálie jej činily, zrovna tak jako vévodkyni Sanseverinovou, nepohodlným a nebezpečným. Opět se tu tedy setkáváme s odlišností jedince podobně jako v případech Juliena Sorela a Luciena Leuwena.
Ani v tomto románu nechybí velká láska, která však sama o sobě nemůže Fabrizziovi přinést východisko ze stísňující situace. Clélie, jeho milá je totiž dcerou žalářníka a Fabrizzio vězeň.
Ke konci ale i přesto dochází láska naplnění, vývoj následujících let je zhuštěn do poměrně malého prostoru až nakonec vyústí v Cléliinu smrt, načež se Fabrizzio uchýlí do kláštera a zanedlouho poté zemře.



Literární styl Stendhalovy tvorby


Stendhal je autorem na přelomu romantismu a realismu. Naprosto věrohodně popisuje prostředí, ve kterých se odehrávají děje jeho románů. Konkretizuje na nejvyšší míru a podává naprosto přesvědčivý obraz své doby.
Nezaobírá se zbytečnostmi ani vyumělkovanou strojeností jazyka, popisuje s přesností realistického autora skutečnost, při čemž se soustřeďuje na podstatné jádro věci.
Považuje za nudné dlouhé odstavce týkající se popisu krajin a oděvů, jak sám líčí ve svém dopise Balzacovi z 30. října 1840: „Už rok se mi říká, že je občas nutno nechat čtenáře si odpočinout a popisovat krajinu, oděv... Tyhle věci mě tolik nudily u jiných.“Přesto však dokáže čtenáře natolik vtáhnout do děje, že si on sám velmi konkrétně přestaví přírodu, ve které se odehrávají nejrůznější románové scénky, anebo zase si plně dostačujícím způsobem představí přibližný vzhled vystupujících postav.
Ačkoli je u Stendhala na první pohled zřejmý autorův smysl pro realitu a životní skutečnost, i přes to u něj vystupují plně romantické prvky, jako např. romantická prostředí v přírodě, ztvárňování revoltujících hrdinů, kteří prožívají své vnitřní spory apod. V podstatě by se dalo říci, že chápe „romanticismus“ jako umění pro současnost, a právě v tomto manifestu revolučního romantismu v postatě vytyčoval mnohé zásady svého realismu.
Konec konců, není ani divu, že se i autorova osobnost tak silně promítá do jeho tvorby, vždyť málokdo žil tak rušným životem, jako právě Stendhal. Francouzský literární historik Pierre Martino právě o Stendhalovi tvrdí: „A můžete se divit, že Stendhalovy knihy mají zvláštní příchuť? Život většiny literátů, jeho současníků, uplynul za pracovním stolem, v salónech nebo ve schůzích literátů; naproti tomu drsná zkušenost, brutální pravda, tvrdý pohled na život tryská odevšad v díle Stendhalově…“
Stendhal se totiž vydal na spisovatelskou dráhu v době, kdy už jej dosud prožitá léta vybavila řadou zkušeností a zážitků, ať už radostných či naopak.
Stendhal patřil mezi lidi, kteří plně prožívají vše, co jim osud připraví do cesty. Dá se u něj mluvit o tzv. „kultu plného života.“ Toužil po opravdovosti, po plném vyřčení revolučních názorů. Podporoval požadavky umožňující realizaci lidské důstojnosti, zaujímal vyzývavý postoj ke všem despotickým autoritám.
Renesanci, revoluci a Itálii, jak si ji pak zidealizoval, považuje za ideál opravdových, neskrývaných citů a silných mravů. Podobně nahlíží i na to, co nazývá opravdovou láskou, která pro něj představuje hluboký, ničím neposkvrněný cit, bere ji jako vášeň, která pohltí člověka celého a nedovoluje mu jakýkoli nadhled nad věcí.
Stendhal se v ohledech niterních pohnutek jeví jako výborný psycholog; dokáže mistrně zachytit drobné záchvěvy v jednání a myšlení milenců a jednotlivé stavy jejich srdcí. V líčení milostných vztahů využívá poznatků, s jakými seznámil čtenáře ve svém spise „O lásce.“ Typicky romanticky se vciťuje do svých postav a snad právě proto je líčí tak plasticky a věrohodně.
Někdy se uchyluje i ke svému mírně ironickému humoru, jakým vypichuje vlastnosti, které takové lásce ubírají. Líčí např. Juliena pečlivě plánujícího, jak musí večer v zahradě uchopit madame de Renal za ruku, při své první schůzce s Matyldou de la Mole, kdy leze po žebříku do jejího pokoje, pak váhá, bojí se, aby nebyl přistižen…

Za hrdiny si Stendhal většinou volí mladé muže ( v Lamiele vystupuje výjimečně dívka, jež ovšem naprosto zapadá do prototypu klasického Stendhalova mužského hrdiny ).
Jeho největší tři romány, jako by snad měly být polemikou s lidským osudem. Stendhal svého hrdinu pokaždé vybaví jinými možnostmi, ale i jinými nedostatky.
Julien Sorel obdržel do vínku neobyčejnou bystrost a schopnost uplatnit své dobré postřehy. Kdyby se nesnažil pokryteckou cestou dobýt vyšší společenské postavení a přijal Fouquého poctivou obchodní nabídku, možná by byl prožil zcela klidný a poměrně příjemný život.
U Luciena Leuwena je již tento čistě materiální nedostatek překonán a Lucien disponuje vším, co by mu snadno mohlo zajistit pohodlné živobytí. Ale ani on není spokojen, neboť zase nesouhlasí s tím, aby mu vlivný otec pokaždé připravil cestičku a zařídil vše potřebné, a tak jej jeho vnitřní rozpor rovněž dovádí k nepříliš příznivému konci. Nekončí sice na popravišti, ale ztrácí zájem o vše okolní dění.
Do třetice ani Fabrizzio nedokáže využít ve svůj prospěch toho, co má a ani jemu není dopřáno dojít spokojenosti.
Všichni tři hrdinové se zdánlivě pohybují v úplně jiných dimenzích, avšak všichni mají společnou typickou stendhalovskou vlastnost – nejsou spokojeni se svým životem a prostředím, v němž žijí. Všichni se snaží cosi dokázat, což je vede ke klasické romantické vzpouře, která pak ničí každého z nich zcela odlišnými způsoby, ale pokaždé za svůj konec zdánlivě mohou oni sami.
Stendhalovi hrdinové jsou jasným výplodem konkrétní společnosti své doby. Ta na ně silně působí, ovlivňuje jejich myšlení i jednání a vede je k jejich zkáze. Hrdinové se často pozorují a hlídají,aby se poznali a mohli správně usměrnit sami sebe. Jsou to lidé, jež společnost ničí a ubírá jim sílu, oni sami ji však potřebují a samota jim nevyhovuje, naopak v nich probouzí sklony k intrikánství a spekulování.
Stendhal využívá zdánlivě intimní tematiku, aby tak názorně a citově působivě pronesl svou kritiku společnosti.
Nejde mu však pouze o to, zhanit veškerá pravidla i nepsané zákony devatenáctého století, i když si pochopitelně jejich stinné stránky s velkou chutí bere na mušku. Stendhal kromě vnitřního konfliktu bouřícího se hrdiny popisuje nadčasové problémy běžné v každodenním životě obyčejných lidí.
V jakémkoli období se nacházely nesrovnalosti mezi jednotlivými společenskými třídami, ať už se tyto nerovnosti schovávaly za masku předstírání a klamu nebo, zrovna jako ve Stendhalově díle, bily přímo do očí. V každé epoše vývoje lidstva se objevovaly lásky nemohoucí dojít naplnění, i když pokaždé stála v cestě jiná příčina, stejně tak, jako vždycky existovaly nejrůznější podvody i podvůdky, větší, či menší intriky apod.
Stendhal se prostě snaží přiblížit to, co je staré jako lidstvo samo a co odjakživa přináší problémy. Pro přesnější podání situace si vybírá momenty z jeho doby, které přesně dokumentují lidské potřeby a starosti.




Použitá literatura:

Stendhal: Červený a černý
Lucien Leuwen
pojednání o knize Kartouza Parmská od Jana O. Fishera
Dějiny francouzské literatury
Stendhal a Balzac o realismu
Přehledné dějiny literatury – B. Balajka

 

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=3964