Název díla: Máj

Autor: Karel Hynek Mácha

Žánr: Lyricko-epická skladba

Jazyk : Spisovný, veršovaný a lidový

Námět : Láska, trest a osud

Hlavní myšlenka: Láska a oslava přírody, ztotožnění Máchy a Viléma

Charakteristika dvou hlavních postav:

Vilém:
-zvaný také strašný lesů pán, byl žárlivý, necítil se vinen z vraždy svého otce, v mládí byl
svým otcem vyhnán, bezhlavě zamilovaný, na smrt odsouzený
Jarmila:
-Vilémova milenka, oplývala krásou a chováním. Milovala Viléma natolik, že kvůli němu spáchala sebevraždu vědoma si své viny.
Charakteristika prostředí: báseň se odehrává v krajině u Doks, pod Bezdězem, kde se nachází rozsáhlé rybníky s výhledy na hory a zříceninu hradu.

Děj:
Dílo se skládá ze čtyř zpěvů a dvou intermezz. Vše se odehrává v okolí Máchova jezera, doba není nijak určena.

Autor v prvním zpěvu představuje přírodu, která jakoby ožívá láskou, Jarmila čeká na svého milého Viléma, on ale nepřichází. Místo něj se dočká zdrcující zprávy od jistého převozníka, že Vilém zabil svého otce a bude popraven. Tato děsivá představa vybudí v Jarmile odvahu ke spáchaní sebevraždy – utopí se.
V druhém zpěvu Vilém uvažuje a přemýšlí o svém dětství i o tom, jak ho otec vyhnal z domova, je zde vystižena krutá samota, jíž Vilém trpí a on si myslí, že udělal dobře, když zabil svého otce, protože odsuzuje jeho odvahu svést Vilémovu milenku. Je zde využit popis tmy a stmívání, je zde podtržen Vilémův krutý trest, Vilém se snaží ospravedlnit, je zde také popisován jeho špatný duševní stav.
1. Intermezzo: je to jakýsi scénář Vilémova pohřbu, který prožívají přírodní živly: vzduch, mračna, vítr, měsíc, hory, svatojánské mušky, připravují mu nádherný pohřeb.
Ve třetím zpěvu je využito kontrastu, autor popisuje nádherné svěží ráno, líčí krásu a lásku vyzařující z májové přírody a vzápětí přichází vrcholný okamžik, kdy je Vilém odveden na popraviště, loučí se se životem a krásou krajiny před jeho popravou.
2.Intermezzo: les přišel o svého pána, blízcí Viléma i loupežníci naříkají nad jeho smrtí.
4.zpěv: do děje vstupuje mladý muž, který projíždí touto krajinou po sedmi letech a ztotožňuje se ve svém trápení s láskou a se svými sny s Vilémem, hlavním hrdinou. Vidí se jako poustevník mizící za obzorem, při psaní Máje prožívá jinošská léta, je to autor sám….

Srovnání
nejvýraznějších filozofických myšlenek



Myšlenka života a smrti:

Na rozdíl od Máchova života proběhl Erbenův život v klidu a bez větších zvratů. V době pražských studií se stýkal s Karlem Hynkem Máchou a leccos s ním sdílel: zálibu v minulosti, vlastenecké cítění, zájem o sny a přetváření reálných zážitků. Avšak s Máchou se rozcházel v názoru na život. Dal to najevo hned po vydání Máje, vytvořil v Záhořově loži svoji verzi loupežnické historie, v níž použil stejné motivy jako Mácha avšak s opačným vyzněním. Základní směřování Erbenova díla pak je dáno snaho zjistit, dam až sahají možnosti lidského činu, co tomuto činu předchází, jakou odpovědnost na sebe člověk bere svým zasahováním do okolního dění a čím se měří velikost této odpovědnosti. Proto se Mácha na rozdíl od Erbena dívá na smysl života a smrti trochu tragicky. Zatímco Vilém v díle Máchově dumá o smrti, o posmrtném životě a děsí se toho, „co se nic nazývá“,řekla bych,že se i smrti bojí. Je tím velice zdrcen, až pomalu ztrácí vědomí a omdlívá. Na druhou stranu postava Poutníka v Záhořově loži je jaksi smířena se smrtí a odevzdává se do rukou božích. Vilém vlastně opouští svou lásku, zatímco poutník již ani nemá pro co žít. Také vlastně poutník umírá jako stařec a spokojený, že dosáhl svého naplnění a Vilém je nucen vzdát se svého života příliš brzy. V obou dílech jsou popisována drastická muka, která postavy prožívají. Erben se vyžívá v utrpení, které musí ďábel vytrpět při mučení a v Máji je zase popisováno utrpení Viléma, který se loučí s životem, jde zde o duševní utrpení, na rozdíl od Záhořova lože.

Myšlenka osudu:

V obou dílech tato myšlenka hraje hlavní roli a také je v obou dílech každý za své činy potrestán. Vilém má děsivější osud než postava poutníka. V Máji se autor zabývá tím, jaký důvod měl osud, aby Vilémovi a otcovi zkřížil cestu před onou dívkou, Jarmilou. Na Vilémově osudu má hlavní vinu jeho otec, který ho v dětství vyžene z domova, Vilém má ale podíl na svém životě. Určitě si mohl vybrat jinou životní cestu, než se stát loupežníkem, vrahem a vůdcem loupežníků. Mácha považuje lidský osud za nezvratitelný, a proto Vilémův život směřuje k tragickému konci.Smutný osud má i Jarmila, kterou zanechá Vilémův druh po děsivé zprávě vlastním myšlenkám a ona se v zoufalství vrhá ze skály do jezera. Pro Máchu je charakteristická lhostejnost k osudu člověka a hlavně marnost vzpoury proti osudu. Erbenovo Záhořovo lože je pro změnu báseň o vině a odpuštění, poutník má též krutý osud, musí se vypravit do pekla (otec ho zaprodal Satanu). Erben je přesvědčen, že základem lidského údělu na světě je osudová předurčenost každého člověka. Někdy je ale těžké osudu se přizpůsobit, silní jedinci se proti osudu bouří a většinou těmito činy na to doplácejí. V Záhořově loži se objevuje důvěra v kladné životní síly (poutník se nebojí smrti díky boží víře) a hodnoty, i ve vítězství dobra nad zlem, spravedlnosti.






Myšlenka přírody:

V obou dílech je jeden z nejdůležitějších motivů příroda. Mácha chtěl v díle především oslavit krásu májové přírody. Večer v první májový den všechno dýchá láskou. Obraz májové přírody je kouzelný a podmanivý a představuje symbol lásky. Mácha zobrazil v díle krásu ve všech čtyřech ročních období. Líčení je plné pohybu a hýří barvami. Zemi Mácha velmi miluje, jako jedinou realitu, například ve třetí zpěvu, v němž je odsouzen, se loučí se životem a mluví k plynoucím oblakům. Dále hvězdy jsou symbolem básníkova neuskutečnitelného ideálu. Ve druhém zpěvu je zajímavý popis tmy s stmívání, tímto je podtržena Vilémova samota a krutost jeho kletby. Dále v prvním intermezzu hrají hlavní roli přírodní živly, jako vítr, mračna, mlha, vichr, bouře….Autor popisuje šumění jezera, šero a temno noci, šepot větrů, siný svit hvězdy, snaží se navodit u čtenáře krásu a klid májové přírody. Hlavně u Máchy šlo asi o veliký citový kontrast mezi krásnou přírodou a smrtí. Objevuje se zde i obraz země – matky. Naopak Záhořovo lože začíná smutnou atmosférou podzimní krajiny, která má však také kouzlo. Erben popisuje šedivé mlhy, studeně vanoucí vítr i listí pějící tichou píseň. Erben se ve svém díle opírá o systém mravních pravidel, která koření právě v lidovém prostředí. Kdykoliv dojde k doteku lidského a přírodního prostředí, či dokonce k prolnutí obou principů, dochází v Erbenových dílech k tragédii. Erbenovo dílo odráží jeho názor na lidi a na přírodu, v níž se člověk potýká s působením tajemných sil a bytostí. Nebylo pro něj hranic mezi živým a neživým světem (nebeská brána a pekelná vrata…)


Myšlenka lásky:

Mácha láskou žil, trpěl, toužil po ní a nedočkal se jí. Láska- prolínající se vším životem, láska jako průvodce a stvořitel všeho na tomto světě. Už od prvních veršů zní láska jásavě, vyzařuje z krajiny. V prvním zpěvu je radostné očekávání Jarmily zmrazeno zprávou o milencově zločinu a trestu (Vilém miluje Jarmilu a je schopen kvůli ní i zabít, Vilém zabil svého otce jakožto soka v lásce, také Vilémova láska k Jarmile jeho charakter změní, přestává být zločincem a loupežníkem). Hrdliččin hlas v prvním zpěvu vyzývá k hrám lásky utonulou dívku. Mácha zda odsoudil bezcitnost v mezilidských vztazích, stal se jakým si symbolem, romantické vzpoury proti společnosti. Básník končí báseň povzdechem: „Bez konce láska jest zklamánať láska má.“ Na rozdíl od Máje se v Erbenově díle láska příliš neobjevuje. Větší význam má pro Erbena moudrost, která má živý smysl a je z ní možno čerpat posilu. Všechny skladby v Kytici kromě Záhořova lože mají své ženské hrdinky. Erben vysoce ocenil společenské poslání ženy, zejména matky. Nezaměřuje se na mileneckou lásku jako Mácha, ale dává důraz spíše na mateřskou lásku (Polednice, Vodník, Dceřina kletba…).

Myšlenka přátelství:

Přátelství se objevuje v obou dílech. V Máji Vilémovi přátelé představují přírodní živli, tlupa loupežníků a krajina. Přírodní živly prožívají jeho odsouzení a připravují mu nádherný pohřeb, mluví o tom, co mu každý přichystá na uvítanou, opuštěná tlupa loupežníků též truchlí pro svého pána v lese: „Pán náš zhynul, zhynul, zhynul“. Naříkají za svým vůdcem jako opuštěné děti. V Záhořově loži se projevilo přátelství mezi poutníkem a Záhořem, které bylo posíleno hlavně Záhořovým odčiněním trestu. Na začátku skladby také mluví k poutníkovi hlasy, které ho odrazují od jeho pouti a slibují mu svou pomoc a potěšení. Je zde také patrná víra v Boha a tím vlastně poutníkovo posílení na své pouti.

Srovnání tématiky

Obě dvě díla začínají popisem přírody, zatímco Mácha obdivuje rozkvetlý den plný lásky, Erben popisuje pochmurnou podzimní krajinu. Další odlišností je skutečnost, že Máchův hrdina je smířen se svým osudem, propadá beznaději, úzkosti, depresi, ale stále nepociťuje svou vinu, stále se snaží ospravedlnit se, ale není schopen se těmto ranám osudu nikterak bránit. Je to vlastně i Máchova typická nespokojenost sám se sebou, touha po změně a nemožnost ji realizovat. Naopak postava poutníka není smířena se svým osudem, je rozhodnuta předejít té strašné skutečnosti, že po smrti má být otcovou vinou vržen do pekla. Vilém na rozdíl od poutníka velice lpí na životě a na zemi, má obrovskou hrůzu z toho, že musí opustit jedinou jistotu, kterou člověk má. Tato jistota ve Vilémově případě byla plna bolesti a utrpení. V obou dílech je trestána úmyslná vina (Viléma a Záhoře). Díla jsou také odlišná místem konání (zatímco značná část básně Máj se odehrává ve vězení a na popravišti, dějištěm Záhořova lože je planina, na níž vede poutník se Záhořem poměrně dlouhý dialog).
Dílo Máj se odehraje v krátkém čase, na rozdíl od Záhořova lože, kde je děj přerušen. Po roce se poutník vrací z pekla a po dalších devadesáti letech se z něj stane stařec, díky tomu nastává kontrast mezi mládím a stářím.

Srovnání kompozičně

Máj:

Co se týče rozsahu, je Máj výrazně delší než Záhořovo lože. Báseň kritizuje tehdejší společnost (rozvrácená rodina, lhostejnost k osudu člověka, marnost vzpoury proti osudu). Skládá se ze čtyř zpěvů a dvou intermezz, ale i předzpěvu, ve kterém je opěvováno české vlastenectví, je věnovaný Hynku Kommovi. Strukturou připomíná drama, nebo operu. Děj má dramatický vzestup, vyvrcholení a sestup. Intermezza děj zpomalují nebo vysvětlují. Máj působí krásou básnického slova, užívá jednoslabičné zvukové rýmy a tím přispívá k hudebnímu dojmu verše. Užívá protikladů, vytváří nezvyklé přívlastky a působivé kontrasty. V pasáži, kde je Vilém ve vězení, chce autor přiblížit jeho psychický stav, beznaděj, deprese a postupně se ztrácející vědomí. Pomlčky nacházející se mimo tuto pasáž mají mnoho významů (významově spojují některá slova či verše, upozorňují čtenáře na něco výjimečného, autor jimi zpestřuje text, slouží jako vsuvky…) Pomlčka v textu má význam zdůrazňování důležitosti a podstaty děje. Dále autor užívá zvolacích vět pro přiblížení textu a upoutání čtenáře, klade jimi důraz na určitou věc, či souvislost zasahující do děje (obrazy přírody, které si Vilém začíná uvědomovat až teď). Objevuje se zde otázka, k čemu byl celý život, všechny dobré a špatné činy, či chvíle, když teď má zemřít. Vilém začíná pomalu šílet. Depresivně působí například kapání vody (kapky odměřují poslední hodiny Vilémova života), temno, vlhko, dunivá ozvěna. Vilémův obraz ve vězení se vůbec nepřibližuje představě loupežníka. Fascinující je Máchova odvaha, protože vyslovil své přesvědčení, zklamání a city, bez ohledu na ohlasy společnosti, která se k Máji postavila odmítavě. Vyskytují se zde tři roviny – dějová, přírodní a reflexivní (úvahová, filozofická), vydáno roku 1836 – v roce, kdy Mácha zemřel, vydáno vlastním nákladem.


1.zpěv:
Expozice celého díla, odehrává se v noci 1.května ve stejném čase jako zpěv druhý, liší se jen místem konání.
Úryvek:
„Ha! Běda mi!“ Vtom lůny zář
jí známou osvítila tvář,
hrůzou se krev jí v žilách staví.
„Kde Vilém můj?“
2.zpěv:
Znázorňování času: věčnost přírody v porovnání s dobou do Vilémovi popravy, Vilém má pocit křivdy, nechce se ale vzepřít osudu a přemýšlí o svém prohřešku. Vzpomíná na Jarmilu.
Úryvek :
„Ach- ona, ona! Anjel můj! Proč klesla dřív, než jsem ji znal?
Proč otec můj? –Proč svůdce tvůj?“



1.intermezzo:
Duchové na popravišti - čekají na Vilémův návrat do země.
Úryvek:
Padající rosa
„A já vám slzy zapůjčím.“
3.zpěv:
Vrchol příběhu (dokončuje se děj) – popis svěžího rána a vzápětí Vilémova poprava, odehrává se již 2.května. Objevuje se zde silný kontrast : krásná probouzející se příroda a smutný vězeň, který ji má opustit.
Úryvek:
„Ach v zemi krásnou, zemi milovanou,
v kolébku svou i hrob svůj, matku svou,
v vlasť jedinou i v dědictví mu danou,
v širou tu zemi, zemi jedinou,
v matku svou, v matku svou, krev syna teče po ní.“
- na konci zpěvu: „…..hrdliččin zve ku lásce hlas: Viléme! Viléme!! Viléme!!!“

2.intermezzo:
Obraz klidné horské krajiny, nářek Vilémových druhů nad jeho smrtí.
Úryvek:
Hasnul požár- bledší – bledší,
až se šíro šíré nebe
noční rosou rozplakalo,
rozsmutnivši zem i sebe.

4.zpěv:
Autor se jako poutník po čase (7 letech) vrací na místo Vilémovi popravy, zamýšlí se nad tragikou lidského osudu. Zvolání „Hynku!,- Viléme!!,- Jarmilo!!!“ je dokladem toho, že tato báseň vyjadřuje Máchovy životní pocity.
Úryvek:
Kdo srdci takému útěchy jaké dá?
Bez konce láska je! - Zklamánať láska má!
„….hrdliččin zve ku lásce hlas: Hynku!-Viléme!!-Jarmilo!!!“
Básnické prostředky:

- pravidelný rým, opakování stejných veršů, užívání tropů
- kontrast: jarní příroda a poprava, život a smrt.
- přirovnání: „….co slzy lásky“, „…co lilie květ“
- personifikace: klesla hvězda, vítr přelétá, mračna jdou, ticho vábí, zrak klesl, hora horu
stíhá, bledá tvář lůny, jezero zvučelo tajný bol, mech šeptal…..
- oxymorón: „…umřelé hvězdy svit.“, „….mrtvé milenky cit.“, „…zbořené harfy tón“
- metonomie: „…hrdliččin zval ku lásce hlas“, „…hluboká noc přikrývá dědinu mou“,
„…znovu v mdlobách umírá“, „…zrak vězně tyto jiskry stíhá“,
- metafora: ohromna ptáka peruť dlouhá – stín mraku, její pláč zní z hrobu všeho
- perifráze: „…to se jí modro kolem nohou vine“
- epiteton: „večerní máj“
- epiteton konstans: strašný lesů pán, bledá tvář lůny, mrtvá hvězda, noční temno…
- gradace: bez konce ticho, žádný hlas, bez konce dál, bez konce jen, žádný, žádný, žádný
cíl
- zvukosled: brunátné slunce rudě zasvitnulo = samohláska U.
- barevnost: různé barvy a jejich odstíny, například zelenorůžová, bílá, blankytná, třpyt
světel



Záhořovo lože:

Záhořovo lože se skládá z pěti zpěvů. Je více dynamické než Máj, je zde mnoho dialogů a děj je dost jednoznačný. Je to způsobeno tím, že se zde objevují dvě hlavní postavy (poutník a Záhoř). Objevuje se v něm víra v Boha, ale není moc realistická, což je ale u Erbenových balad časté. Je to legenda, ale trochu připomíná pohádku. Je zde nápadný kontrast mezi mládím a stářím. Tato legenda je součástí Kytice, jediné básnické Erbenovy sbírky, která vyšla poprvé v roce 1853. Jádrem sbírky je dvanáct básní, oddílů Pověsti národní, jimž předchází původní báseň Kytice. Skoro ve směs jde o skladby baladického rázu, založené na různých pověstech národů slovanských i jiných. Erben vycházel ze studia lidové poezie a přijímal některé postupy lidové epiky. Pro jeho básně je typická maximálně stručná popisnost postav, dokonalá přesnost výrazu, rozhodující funkce dialogů a prudký dějový spád. Tyto skutečnosti dávají Erbenovým baladám dramatický ráz. Záhořovo lože je zbaveno místní a časové určenosti, jeho jazykový výraz je krajně úsporný a zbavený dialektismů. Záhořovo lože má barokně romantické ladění, sbírkou prolíná přísný lidový názor mravní. Za provinění přichází neúprosně trest, který je zde právě odčiněn pokáním. Záhořovo lože obsahuje i skrytou ideovou polemiku s Máchou a s protispolečenskou revoltou hrdiny Máje: nikoli odpor proti vyšší vůli, ale pokora a pokání jsou pro Erbena cestou ke spáse člověka. Je zde člověku dopřáno, aby si svou vinu uvědomil a pokáním se navrátil do oblasti mravního řádu. Záhořovo lože byla vlastně forma popření Máchova postoje, jeho Záhoř měl být protiváhou zatvrzelého otcovraha (Viléma), který svou vinu přesouvá na společnost a rozšiřuje v ní děsivé přesvědčení o posmrtné nicotě. Erbenovi šlo o to, vyzvednout a obnovit původní neporušené lidské vztahy, hledat nadosobní a mravní zásady, jež by napravily společenské zlo, které vzniklo jejich porušením či zanedbáním povinností.



1.zpěv:
Obsahuje popis nevlídné krajiny, neznámé hlasy oslovují poutníka a dávají mu rady.
Úryvek:
Šedivé mlhy nad lesem plynou,
jako duchové vlekouce se řadem;
jeřáb ulétá v krajinu jinou-
pusto a nevlídno ladem i sadem.

2.zpěv:
Poutník přichází ke kapličce s obrazem Ježíše Krista a vydává se na západ představující peklo. Poutníkův smutek zde představuje mládencovo odloučení od své milé panny, který jde do světa.
Úryvek:
Tam na východě nebeská je brána,
tam u věčném ráji bydlí boží svatí;
a kdo dobře činí, čákajemu dána,
že se tam s nimi též bude radovati.

3.zpěv:
Je zde až příliš popisován prohnilý dub. Dojde zde k setkání poutníka se zločincem Záhořem.
Ten ho propustí za přísahy, že až se vrátí, poví mu, co v pekle viděl a slyšel. Je zde znatelná Záhořova ironie návratu z pekla.
Úryvek:
Zastavil se poutník, zvedna líce bledé:
„Jsem zatracenec,“- odpovídá tiše-
„do pekla cesta má, do satanské říše!“

4.zpěv:
Popisuje po roce poutníkův návrat z pekla, který vypovídá Záhořovi vše, co slíbil. Vypráví mu, jaké úděsné lože ho v pekle čeká. Záhoř prosí poutníka o pomoc a radu, jak vraždy odčinit. Ten mu poradí pokání a víru v Boha.
Úryvek:
Takto muž lesní. Poražen tou zvěstí
na zemi klesá ve smrtelném strachu;
řve a svíjí se, bije v hlavu pěstí,
nohy poutníkovi objímaje v prachu:
„Smiluj se, pomoz, pomoz, muži boží,
nedej mi dospěti k pekelnému loži!“

5.zpěv:
Po devadesáti letech přichází poutník na ono místo, Záhoř mezitím obrost mechem v pařez a z jeho kyje vyrostla jabloň. Znovu se setkají a Záhoř získá odpuštění. Poté oba zemřou.
Úryvek:
Zároveň i stařec mrtev na zem klesá-
pouť jeho pozemská již dokonána!-
I zůstal mládenec sám uprostřed lesa,
by ještě vykonal vůli svého pána.



Pojetí viny a trestu



Erben zastává názor, že člověk by si své postavení neměl budovat násilím, neměl by svévolně zasahovat do existence druhého člověka, i když tak činí z lásky. Měl by si uvědomit, že v životě není vyššího poslání než péče o dítě a láska k němu. Nedodržení určitých zásad má za následek neodvratilelný trest, v Záhořově loži trest velmi krutý, trest, který se může zdát na první pohled nepřiměřený spáchané vině. Erben tak pouze přejímá lidové pojetí spravedlnosti, která na sebe prozrazuje nikoli neúměrnou krutost, ale naopak svrchovanou úctu k člověku.
Tento poměr, mezi vinou a trestem se objevuje v Erbenových baladách, které se opírají o křesťanský mýtus. U Erbena se měří váha provinění až vahou trestu. Pro něho trest není osudový a neodvratný, pokud provinilec včas pochopí, čeho se dopustil, a úměrně svým hříchům se také kaje a tímto je mu odpuštěno. Jeho pýcha má zde ovšem jiný rámec. Příroda ztrácí svůj význam, náplní prohřešku není provokování její tajemné síly, ale malý respekt k božímu úradku, rouhání, kladení neúměrných požadavků směrem k této nejvyšší autoritě, snaha nahlédnout za oponu bytí, která člověka odvádí od povinností, které na tomto světě má.
K těmto povinnostem přistupuje hlavně správné chápání role majetku v životě, aby přílišná zahleděnost k majetku neodvracela člověka od vyšších hodnot – od lásky k dítěti, zakotvenosti v rodném kraji, od vědomí, že jenom vlastním úsilím se může něčeho trvalejšího dobrat. Pro Erbena jsou typické kruté tresty – vedle smrti, nebo hrozby se zde objevují také v duchu křesťanském nezvládnutelné výčitky svědomí a věčné zatracení. Erben si je vědom, že plný lidský vztah je mocnější než smrt, než osud. Všude odsuzuje zlo, způsobené zpronevěrou vůči nadosobním povinnostem. Je přesvědčen, že trestu se za provinění neunikne. V otázce viny a trestu se ztotožňuje s touhou lidu po spravedlnosti, odsuzuje bažení po bohatství a sobectví.
Zatímco Záhoř se dočkal odpuštění, tak Vilémovi to umožněno nebylo. Trestem je pro Viléma nejprve vyhnání svým otcem z domova a vzápětí být nucen žít jako lesní muž a na konec samotná poprava. Osudem je, že každý má být za své činy potrestán (Máchovo trápení s láskou a jeho osud poustevníka). Vilém ztrácí jedinou jistotu, která byla bolesti a utrpení. Autor se zamýšlí nad tím, proč byl vlastně obdařen tím šalebným darem života, když mu byl často spíše břemenem. Zdálo se mu, že žije spíše za trest, zamýšlí se nad tím, že jestli byl takhle trestán a tento trest vystupňuje ještě nedobrovolným odchodem z tohoto světa, v čem spočívala vlastně jeho vina. Vilém je přesvědčen, že se neprovinil, žádnou vinu si skutečně neuvědomuje a nepřipouští, tak proč je tedy trestán? Je tedy možno existovat v situaci, v níž neplatí toto základní pravidlo uspořádání věcí mezi lidmi? Odmítnutí oprávněnosti nastávající odplaty za Vilémův čin tak v sobě skrývá i protest nesený snahou vrátit životu řád a smysl.
Aby se člověk nemusel obávat, že ponese odpovědnost za něco, čeho se nedopustil. Takto přerůstá jednoduchý příběh ve filozofickou úvahu, v jejíž pozadí můžeme vytušit dobu odsuzující lidi k trpnému přijímání následků rozhodování o jejich osudech, na něž neměly pražádný vliv. Můžeme jej chápat jako úvahu o lidském údělu na světě vůbec, úvahu o odpovědnosti, o smyslu života, o možnostech, které byly dány člověku do vínku, o tom, kde a zda vůbec mají své hranice.





Postavy a princip poutníka


Vilém:
Je zde charakterizován jako mladý a ctižádostivý člověk. Zprvu si neuvědomuje své postavení a činy, které koná. Normální život (normálního člověka – ne loupežníka) si začíná uvědomovat až příliš pozdě. K tomuto poznání dochází v okamžiku, kdy se zamilovává do Jarmily. Je ale velmi žárlivý (shoda s Máchou), je schopen i zabít. Ve třetím zpěvu se s ním ztotožňuje a jeho prostřednictvím vyznává svou lásku přírodě, rodné zemi a žaluje společnost.
Také zde odrazil, jak silně lpí Vilém – Hynek na životě, že synonymem života je láska, tentokrát už ne pouze milenecká, ale i ta, která ho spojuje s matkou zemí. Předehrou k Hynkovu vstupu do děje je dále připomínka dětského věku Vilémova. Mácha dává najevo, jak rychle uplyne „krásný čas“ nevinnosti, který nezvykle spojuje nikoli s jitrem, ale s večerem, čas nadějí a sladkého očekávání.V postavě Viléma též vyjádřil svou rozervanost, deziluzi, hledání odpovědi na otázky o věčnosti, času, životě a smrti.Překrásný je řetěz metafor na místě, kde je vylíčena poprava a je opakovaný s obměnou tam, kde se Vilém odhaluje v Máchův symbol:
Ukázka:
Nad dálkou temných hor poslední požár plál;
v hluboké ticho to měsíce vzešla zář,
stříbřící hlavy té ubledlou mrtvou tvář
i tichý pahorek, jenž v břehu vody stál…

Záhoř:
Je líčen jako příšerná nestvůra s jedovatým zrakem.V Erbenových dílech se objevují fantazijní bytosti nadané kouzelnou mocí vtělenou zhusta do kouzelných prostředků, které původně podle Erbena zároveň symbolizovaly představy člověka o přírodě a její moci nad ní. Erben popisuje postavy velmi úsporným způsobem, aby mohla vyvstat pouze jen nejnutnější představa. Záhořovo lože je výjimkou, kdy autor podává podrobnější popis postav. Jindy jsou postavy v baladách nositelé a účastníci nejobecnějších vztahů. Nikdy není popisována povaha přímo, vyrozumívá se z děje.

Postava Poutníka v Máji:
Poutník vstupuje do děje ve čtvrtém zpěvu, je to tedy sám básník, který cestoval po 7 letech tím krásným krajem a jeho kůň se zastavil na místě, kde byl Vilém popraven. Básník se doptal na Vilémův osud, lituje jeho ztraceného života a jeho srdce je smutné pro vlastní ztracené mládí. Připadá mu, že je jeho život mnohem podobný osudu Viléma. I básník byl zklamán životem. Mácha je jakýmsi „jinochem“, v jehož srdci „přeludy vlastních obrazů“ probouzejí hluboký žal, protože se příliš vzdálily tomuto světu: „Bez konce láska je!- Zklamánať láska má!“ A jako všude jinde v Máji, tak i tady jsme ponecháni v nejistotě. Poutník představuje
V tomto díle motiv volnosti a právě tímto se výrazně odlišuje od postavy poutníka v díle Erbenově. Mácha svým symbolem nastolil otázky: Nastane vůbec někdy situace,kdy člověk přestane být jinochem a stane mužem schopným sladit své tužby s realitou, v níž je mu souzeno žít? Nebo je tento rozpor nepřeklenutelný a vždy bude člověka poznamenávat osudovým hořem z existence? Jestliže láska je „bez konce“ a člověk konečný, nedokonalý, připravený splynout s nekonečnem, až když už nebude, má láska na tomto světě vůbec naději?
Máj je tedy nutno brát jako výraz Máchovy osobnosti, která byla ve své době neuspokojená a nešťastná, protože nemohla nalézt reálné odpovědi.

Postava Poutníka v Záhořově loži:
Je to zároveň i hlavní postava,která se objevuje hned na počátku děje. Má na sobě šerý hábit, dále nese s sebou růženec a kříž. Z jeho postoje lze vytušit, že je odvážný, symbolizuje dobro, křesťanskou víru a moudrost. Erbenovy básně mají hluboký životní obsah, ale je zde patrné i úsilí překonat osudovost. Erben se zamýšlí nad lidskými vztahy a soustřeďuje se na otázku provinění. Právě v tomto smyslu jsou jeho balady příbuzné baladám lidovým, které také představují jakýsi soud nad těmi, kteří svým jednáním způsobili nějaké zlo. A právě zde se tak jeví i poutník-jako „spravedlivý a odpouštějící soudce“.


Můj názor:

Jelikož nemám se čtením lyricko-epických balad dobré zkušenosti, Máj a Záhořovo lože mne velmi překvapily. Myslela jsem, že příběh ve verších nebude čtivý, ale zjistila jsem, že v tomto případě je to naopak. Obě dvě díla se mi líbila, musím uznat, že Záhořovo lože se mi četlo o poznání lépe. Verše byly i více pochopitelné než některé ukázky v Máji. Záhořovo lože na mě působilo pohádkovým dojmem. Škoda, že toto dílo bylo tak krátké. Když jsem dílo četla poprvé, dalo mi velkou práci jej ihned pochopit, to se mi zdařilo, až když jsem si dílo prostudovala po částech a zaměřila se na jednotlivé verše. Příběh Záhořova lože mne velmi zaujal, zvláště událostmi v pekle a poslední dějství, kdy se stařec navrací na ono místo.
Pochmurným rázem popisovaná krajina v prvním zpěvu mne dostala svým kouzlem více než líčení krásné májové přírody. Záhořovo lože bylo zároveň velmi poučné a obdivuhodné v tehdejší schopnosti odčinit vinu a odpuštění. To si myslím, že v dnešním světě není tak jednoduché. Viděla jsem i filmové zpracování Kytice, které mne také velmi upoutalo. A to zejména Svatební košile a Zlatý kolovrat. Máj byl pro mne pochopitelný o poznání méně.
Některé verše byly líčené až moc abstraktně a musím přiznat, že v prvním zpěvu pro mne nebyla patrná sebevražda Jarmily. Třetí zpěv na mne působil spíše depresivnějším dojmem.
Jinak velice obdivuji tvorbu tehdejších spisovatelů a to nejen Máchy a Erbena, psali duchaplným dojmem a pro tehdejší společnost musela být jejich díla velkým vzorem. Akorát je velmi smutné, že pro tak krásnou báseň, jako je Máj, nebylo v tehdejší společnosti místo a pochopení. Každopádně obě dvě díla stála za zamyšlení a také doufám, že mi byla přínosem.

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=5890