Ferdinand I. si vytknul program silného státu s přehlednou a účinnou správou. Chtěl sjednotit systémy vytvořeného soustátí, aby celek byl snadno ovladatelný a panovník mohl kdykoliv zasahovat do jeho správy a získávat potřebné zdroje, zejména finanční. Ferdinand se dostal do sporu se stavy v Čechách, kteří si v předešlém období vytvořili vlastní politický systém, některých složkách téměř nezávislý na panovníkovi. V období 35-36 uzavřel s podporou Karla V. několik spojeneckých smluv na ochranu katolického náboženství (případně též k obraně proti Turkům), a to s Bavorskem a dalšími katolickými knížaty, či s církevními kurfiřty. Těmito kroky Ferdinand předznamenával střet, který vzápětí přinesla šmalkádská válka. Navíc odstupoval od tradice české zahraniční politiky a to jak tématicky tak obsahově. Těžiště spojeneckých svazků přinášel na katolický jih a jihozápad Říše a tím oslaboval přepětí české koruny s protest. severoněm. teritorial. státy. Neméně významným zdrojem konfliktů se staly vnitřní strukturální problémy vznikající Habsburské monarchie, zejména jejího českorakouského jádra. Ve vrcholném středověku se české a rakouské země vyvíjely vcelku podobně, kdežto na počátku 16. stol. se prosadily opač. vývojové tendence. Zatímco v Čechách a na Moravě trvající bezkráloví a poté slabá vláda Jagellonců otevřely prostor pro vzestup stavovské moci, rakouských zemích se podařilo udržet poměrně silnou zeměpanskou moc – navíc v rukou jedné dyn. Přestože české království a přivtělené země vstupovali do Habsburského monarchie s vysokým sebevědomím, šlechta z českých zemích nemohla po vydání dvorského řádu na poč. r. 1527 zabránit vzniku celomonarchistických dvorských úřadů, zejména tajné rady, která se zabývala politickými problémy a dvorské komory, která měla na starosti finance a jíž byla podřízena komora česká. Do nesmírně vlivné tajné rady nevkročil prvních šestnáct let žádný přední český šlechtíc. V souvislosti s protireform. politikou Ferdinanda se opoziční fronta rozrůstala do šíře a zahrnovala většinu české šlechty a pochopitelně i královských měst, jež se cítila postupem F. ohrožena.
Odpor českých stavů habsburské politice se také vztahoval k finanční politice Habsburků. Vzhledem k nevelkému výnosu rakouských daní a k rozvratu v Uhrách měli tuto úlohu splnit předně země České koruny. Základní problém spočíval ovšem v tom, že požadované peníze byly prakticky nedobytné. Královský majetek zůstal po jagelloncích v troskách a schválení daně a jejich vybírání pevně držely stavy ve svých rukou. Snaha Ferdinanda nové daňové politiky zůstala však neúspěšná zemskými sněmy schvalované berně, jež se měli stát pilířem královských příjmů, byli před rokem 1547 vázány na bezprostřední válečné ohrožení hranic země. Stavovské obce je chápaly jako příspěvek na obranu proti vnějšímu nepříteli – nikoli jako podporu dynastie a jí budovaného centrálního aparátu v průběhu let 1527-47 se F. zejména nepodařilo prosadit vzestupné daňové zatížení a na konci tohoto období dokonce nedokázal zabránit ani tomu, aby výnos daní klesl.
Z let 1526-46 se dochoval jediný výz. dokument formulující politic. stanoviska stavovské opozice. Jejím latinský dopis králi Ferd. I. z roku 1539, připisovaný Janovy z Pernštejna, jenž v daném okamžiku představoval nejdůležitější osobnost stavovské opozice v Čechách i na Moravě. Podnět k jeho sepsání prý dal sám F., když požádal autora dopisu, aby mu sdělil jaké jsou příčiny obecné nespokojenosti s jeho vládou. autor dopisu králi vyhověl a shrnul své výtky do třinácti bodů. Asi největší problém autor dopisu viděl ve volbě panovníka, které by měla volit stavovská obec a že F. vládne bez ohledu na mínění stavů.
K vyhrocení situace v Německu stála na prvním místě iniciativa protes. opozice, která neustále sílila. Karel V. a jeho rádcové si velmi dobře uvědomovali, že je třeba učinit rostoucí aktivitě protestancké opozice přítrž. Proto už při uzavírání mírové smlouvy s Fr. roku 1544 myslel Karel V. zřejmě na to aby si uvolnil ruce k rozhodnějšímu postupu v Německu. v zimě 45-46 už musel Karel počítat s válkou jako s nezbytností a na říšském sněmu v řezně konaném od 5.6. 1546 do 24.7. dovršil ve spolupráci s Ferdinandem diplomatické přípravy zamíšlené vojenské akce. Protestanté se tohoto sněmu nezúčastnili.Členové šmalkadského spolku vzali napětou situaci na vědomí na už na konci roku 1545 a sjeli se do Fr. n. M., aby projednali reorganizaci spolku. Akceschopnost protest. tábora byla ve všech ohledech narušována rozdílnými stanovisky předních knížat. O vývoji v Německu plynul do Čech v průběhu roku 1545 i v roce následujícím vydatný tok informací, proti němuž zůstala Habsburská cenzura bezmocná.
Od říšského sněmu ve Wormsu věděl F. s určitostí, že v připravované válce bude muset poskytnout císaři konkrétní pomoc. Ve smlouvě s Vilémem bavorským ze 7. června 1546 se F. ukládalo aby postavil do války tisíc těžkých jezdců, tisíc lehkých jezdců a neurčitý počet děl. Král F. předpokládal sled událostí na 26. 5. svolal sněm do Prahy o tom, co král skutečně od českého sněmu prostřednictvím svého nejstaršího syna žádal, skutečně nevíme. Sněm ovšem ztroskotal do Prahy přijelo velmi málo stavů a ti co se dostavili odmítali jednat. F. si mohl myslet, že čeští stavové se pouze chtěli vyhnout placení daní , ale výsledek nesouhlasu českých stavů s jeho politikou vyvrátit nemohl. Jelikož české stavy odmítli mobilizaci král vymyslel léčku. Poslal Kryštofa z Gendorfu do Jáchymova a ten už prý v půli cesty dostal informace o ohrožení Jáchymova a neprodleně je 2. září poslal do Prahy. Jáchymov ve skutečnosti ohrožen nebyl a poplach byl smluveným signálem jak poskytnout záminku k povolání zemské hotovosti. Ovšem tato situace se zdála českým stavům jako vykonstruovaná a odmítli vypravit zemskou hotovost. Po té F. byl českým stavům ultimátum a nařídil, aby se zemská hotovost shromáždila do 28. září v Kadani. Nakonec se zde shromáždilo asi dvaceti tisícová armáda. ovšem po vydání rozkazu k tažení za hranice vypověděla část zemského vojska poslušnost a některé oddíly se dokonce vrátily domů. Ovšem většina neměla dostatek odvahy aby se králi vzepřela a v armádě zůstali. F. nemohl potrestat zběhlíky tak rychle jak by si přáli. Osudným se stal mandát z 12. 1. 1547. Ferdinandův mandát o svolání zemské hotovosti se stal nejvážnější záminkou české stavovské opozice k odboji. Zemská hotovost se měla sejít v Litoměřicích a měla pomoci Karlovi V. Sám F. však prosil Karla V. o pomoc. Stěžoval si na nespolehlivost českého království, zamořeného sektami a přátelsky nakloněného luteránům. O jeho tísnivé situaci také vypovídá skutečnost, že se tehdy poprvé od záčatku šmalkádské války chystal více zdanit rakouské země které do té doby viditelně šetřil. Zpočátku se zdálo, že kraje své hotovosti do Litoměřic vyšlou ale když 18. ledna Pražané odmítli vzít mandát na vědomí naděje F. se začali rozplývat. Později se odpor rozšířil po celé zemi. 28. ledna vydal F. mandát znovu. Král zůstal nakonec proti vzbouřencům bezmocný a jeho příkaz k mobilizaci byl neuposlechnut. Pod záminkou kohoutích zápasů se sjeli 7. února 1547 do Pardubic někteří páni a rytíři, aby se poradili s Janem z Pernštejna o nové situaci. Identifikovat někoho ze zúčastněných nelze, ale co víme jistě je, že Pernštejn v té době v Pardubicích nebyl. Zřejmě se chtěl distancovat od této schůzky. V Pardubicích se páni a rytíři shodli na pražské schůzi, kterou naplánovali na 12. 2. V té době už s Pernštejnem počítat nemohli. Šlechta přijela do Prahy a vyzvali zástupce. Pražské městské rady k společnému zasedání. Jako mluvčí šlechty vystupovali Vilém Křivecký z Ronova, který obsadil přední místo v čele odbojového hnutí a Bohuš Kostka z Postupic. Shromáždění stavové sepsali petici, podle které neměl F. prakticky na výběr. Pokud by odmítl sněm svolat sjedou se stavové 17. března v Praze a budou vyjednávat o obecných zemských záležitostech. Tímto usnesením vznikl stavovský spolek a jeho vytvoření znamenalo počátek stavovského povstání. V té době byl F. v Litoměřicích a od března byl v Drážďanech, kde se účastnil války v Sasku. Ač se městské rady snažili zachovat jakési zdání věrnosti panovníkovi, tak měštěné před jejich zraky odmítali platit posudné, mařili verbovací pokusy české komory a sabotovali její opatření pro zásobení královského vojska. 17. března se konala schůze v Praze. Tématem číslo jedna bylo připravit usnesení sněmovního shromáždění. K tomuto účelu bylo sestavena komise, která sepisovala všechny stížnosti na královo porušování stavovských práv a na jeho politiku do uceleného elaborátu. Ve dnech 22 nebo 23 se většina odbojových stavů z Prahy rozjela. V Praze se začala šířit stále silněji protihabsburská propaganda. 24. března se F. vrátil do Čech. Z počátku vůbec nemyslel na nějakou trestní výpravu. Po návštěvě Mostu a Teplic se usídlil v Kadani kam se k němu dostala zpráva o svolání zemské hotovosti a o pokusech stavovského výboru navázat kontakt se stavy přivtělených zemí. Napsal odtud důtklivé varování moravskému hejtmanovi před spolčením s českými odbojníky. Královi obavy, že stavovské vojsko přinutí jeho armádu k střetnutí byly ve skutečnosti stejně zbytečné protože v posledních březnových dnech, žádná stavovská armáda prakticky neexistovala. Především vnitřní rozpory mezi stavy se výrazně vyostřili. Zatímco pražané chtěli bojovat. Přidávali se na stranu králových stoupenců další stavové pro něž byla vojenská akce proti králi nepřekonatelnou hranicí. Další sněm se konal 18. dubna tentokrát byl sezvaný králem. Stavové se sešli na dvou místech. Královí stoupenci na pražském hradě. Členové stavovské spolku v Karolinu. Král se postavil proti všem činům a záměrům odbojných stavů. Označil stavovský spolek za nelegální a požadoval jeho rozpuštění a žádal, aby zahájily vybírání posudného. Oplátkou nabízel stavům, že projedná všechny jejich stížnosti na dalším sněmu, kterého se osobně zúčastní. Poté co Karel V. vyhrál bitvu u Mihlberku 24. 4.1547 se započal rozklad českého odboje. Mezi shromážděnými stavy nastal zmatek. Na vrch získali královi přívrženci a snažili se situaci uklidnit. F. nakázal aby se odbojní stavové dostavili do Litoměřic prokázat mu poslušnost s tím, že jim bude odpuštěno. Tak se také stalo v červnu 1547. Tento rozkaz však nehodlal dodržet, zvláště do Litoměřic proudili zástupy stavů. O měsíc později kapitulovala Praha. Sankce se pak obrátili zejména proti městům.
9. srpna F. vydal příkaz aby jednotlivá města vyslala prvního září, poselstva složená z purkmistrů, rychtářů, městských rad a deseti mužů z obce, do Prahy. Představitelé měst vysvětlovali svou neúčast na vojenském tažení do Německa jako nedorozumění. Vlastní slyšení vyslanců měst proběhlo 5. září. Města se musela vzdát svých privilegií zbrání, městských statků a zaplatit 100,000 zlatých a určit podněcovatele vzpoury. Vyslanci žádaly zmírnění pokuty a bránili se, že viníci nejsou. Splněna jim byla poslední prosba. Viníky si mohly potrestat sami pokutami. V potaz nebyla vzata žádost o odklad splácení pokuty do dvou let. Naopak byl určen nereálný termín. Polovinu měla města zaplatit do tří týdnů a zbytek do dvou měsíců. Pomalu se města vracela k normálnímu životu. Od poloviny roku 1548 města dostávala zpět svá privilegia a začalo se myslet i na jejich vojenskou obranu, když začala být zásobovány zbraněmi. Vše bylo kontrolováno z Prahy. Zásadní změny nastaly v soudní pravomoci měst, která byla podřízena stejně jako česká královská města popelčímu soudu. Popeleční soud zřídil F. na počátku roku následujícího po potlačení odboje – 25. ledna 1548. Nový soud byl panovníkem zamýšlen velice široce ovšem nebylo ho pro odpor šlechty možno prosadit. Popeleční soud tedy byl koncipován jako vrchní soud na všemi městskými soudy v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a v Lužici.

Bibliografie:
Janáček, Josef: Doba předbělohorská 1526-1547 kniha první 2. díl. Academia 1984, 348 s.
Vorel, Petr: Stavovský odboj roku 1547 (První krize habsburské monarchie). Pardubice – Praha 1999, 204 s.

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=7254